PROSTĚ NORMÁLNÍ LET
„Borku, neboj, nic se mi nestane.“
„Ale víš... Co když letadlo spadne?“
„Ježišmarjá! Proč by mělo? Vždyť je letadlo nejbezpečnější dopravní prostředek!“
„Vážně? Už nejedu tramvají.“
„Ty nikdy nevyrosteš.“
„Tak mi slib, že se ti nic nestane.“
„Na mou duši, na psí kusy...“
„Uši!“
„...psí uši, na kočičí svědomí: Letadlo nespadne a já nezemřu 
. Tak za pět dní! Ahoj!“
„Čau.“
Tohle byl můj poslední rozhovor s Borkem předtím, než jsem odletěl do vesmíru. Šílené, co? Borek je můj nejlepší přítel od dětství. Byl vždy strašpytel. Do třinácti let se bál příšery pod postelí. Kdyby zažil to, co mě potom čekalo, asi by umřel strachy.
Cože se stalo? No...
„Tahle kniha je fakt dobrá,“ pomyslel jsem si a začetl se do románu. Člověk vedle mě rozčileně mačkal klávesy notebooku. Mám podezření, že to byl novinář. Tak či tak, svůj rozepsaný text nedopsal a už nedopíše. Ironie je, že si ani moc nepamatuji, jak se to všechno stalo.
Slyšeli jsme hlasitý zvuk nárazu. Letadlo se po chvíli řítilo dolů. Pilot nás ujišťoval, že je vše v pořádku, ale poté přiznal barvu a řekl, že tady zemřeme. Mezitím se velká létající věc podobná raketě přisunula k mému oknu a nějak se k němu přilepila. Následně rozbila okno. Jako by to nebylo dost šokující, tak z té věci vyčuhovaly jakési robotické paže a vtáhly mě dovnitř. Chtěl jsem křičet, ale všechny události, které se staly, mě tak ohromily, že jsem se zmohl jenom na tiché zvolání o pomoc. Robotické paže mě pustily a já šlehl dolů na podlahu. Létající věc odletěla z okna a já jsem konečně vstal a rozhlédl se, kde to vlastně jsem. Vypadalo to, jako kdyby se zkřížil obývací pokoj s koupelnou a do toho byste přidali kuchyni. Dost zvláštní. „Congratulations! You are rescued!“ ozvalo se, ale já nerozuměl, protože umím jenom francouzsky a česky, naštěstí pro takové situace mám nacvičenou větu:
„C... Can you speak Czech?“
Čekání na reakci bylo zvláštní, protože jsem ani nevěděl, kdo ke mně mluví.
„Určitě, příteli! Kdyby tě to zajímalo, předtím jsem říkal, že ti gratuluji k záchraně!“
„K záchraně? A vůbec! Kde jsi?“
„Za tebou.“
Se strachem jsem se otočil. A uviděl jsem létající monitor počítače, na kterém byl smajlík. A teď jsem nahlas řval. Křičel jsem a křičel, ale monitor mě přehlušil:
„Promiň! Neuvědomil jsem si, že na tvé planetě asi nejsou obvyklé létající počítače! Prosím, nekřič.“
Tak jsem na jeho povel nekřičel. Už jsem byl připravený na cokoliv.
„Mimochodem, já jsem Oscar. Nejsem z této planety. Vysvětlovat, proč jsem zrovna tady, by asi zabralo nějaký ten čas. Poletíme na planetu, kde jsem přebýval, a já ti to vysvětlím.“
„NE! Já chci domů! Leťme domů!“
„Promiň, nepoletíme domů. Koneckonců, já jsem tě zachránil ze spárů smrti, takže letíme tam, kam chci já.“
„Nu co, máš pravdu. Ale potom letíme domů, jasné?“
„Tohle ti nemůžu slíbit. Promiň.“
Všiml jsem si okna a uzřel jsem, že už nejsme v atmosféře, viděl jsem Zemi jako obrovskou kouli.
„Abych zkrátil cestu, tak ti konečně vysvětlím, jak se věci mají.“
Uvědomil jsem si, že jsem aspoň Borkovi splnil svůj slib. Zčásti. Ale Oscar už spustil:
Díky, že jste dočetli a dokoukali tuto Alíkovinu až do konce! Prosím, napište mi do diskuze, co si o tom myslíte, ať vím, co bych měl vynechat, co nechat a tak dále, hodně to pro mně znamená . Také musím poděkovat Lajce01, která mi pomohla vymyslet název (zrovna tohle mi nešlo) 
. Tak to by bylo všechno, co jsem chtěl sdělit, takže tohle je už vážně
KONEC.
