Nejdříve vsuvka z minulosti:

Když jsme byli na škole v přírodě, byl tam pokoj, který měl oddělenou koupelnu. No a ten pokoj dostal On a jeho kámoši. Ale teď k věci. Když jsem otevřela pokoj, abych navštívila kámošky z vedlejšího pokoje, tak tam na chodbě stál On, v mini ručníčku okolo pasu. Ten vypadal, že mu brzo spadne. V tu chvíli tam přišel jeden posměváček z naší třídy a rychle nás vyfotil. Cvak. Ještě se o tom dlouho mluvilo, i když to nikdo nedal na Facebook nebo do třídních novin.

A k současnosti:

Když je na blízku On, naskakuje mi husí kůže.

Když jsme si naše parta - já, On a pár mých a jeho kámošů - vyšli ven naskakovala mi kůže ještě víc. O dvě hodiny později jsme zůstaly jen já a kámoška. „Ty někoho miluješ, že jo?“ Když to dořekla, mohl mě trefit šlak.Už jsem nemohla nic skrývat, když mě prokoukla. Zeptala se mě, kdo to je, ale já jí to neřekla. Smála by se. Tak jsem ho začala popisovat: „Má blond vlasy, podle tebe je to úchyl, rád nosí modrou mikinu.“ Pak jsme zjistily, že už musíme jít domů a bylo to pryč. Ještě dlouho potom jsem přemýšlela, jestli ví, kdo to je. Druhý den jsem to zjistila. Přestala se se mnou bavit.

O přestávce ke mně přišel On a dal mi na lavici rozmazaný papírek. Řekl mi, jestli to nemůžu rozluštit. Samo sebou, že ano. Najednou zazvonilo a On mi ten papírek strčil do lavice. Při hodině jsem to rozluštila. Když začala přestávka, hodila jsem mu to na stůl a odešla na toaletu.

Když jsem se vrátila, všichni kolem mně začali poskakovat a smát se mi. Nevěděla jsem proč, ale kamarádka mi to vysvětlila. On ten papírek všem ukázal. Bylo na něm napsáno: Nic nás do smrti nerozdělí.

Tak to je konec mého příběhu. Co s tím?