Byla jsem u babičky, se kterou se nemáme moc v lásce. Nemá internet, proto jsem víkendy trávila u televize, nebo sama v pokoji. Jednou jsem se tak koukla z okna a zamyslela se: Co mně nutí k tomu, abych byla uzavřená a seděla jenom u počítače? Proč nestojím o kontakt se rodiči a o přírodu venku?

Došla jsem k závěru, že je to takto snadné. Na počítači jsou lidé, se kterými si zkrátka rozumím. Se kterými mohu probírat cokoliv a poradí mi. Což se bohužel o rodičích říct nedá. Že koukat se na videa na youtube, nebo zapnout Alíka, facebook či na jaké stránky chodíte je mnohem jednodušší, než se ustrojit a vyrazit do lesa. Ovšem nikdy jsem si možná neuvědomila o co přicházím.

Ten den jsem do lesa šla. Internet, jak jsem psala, babička nemá a tak jsem na sebe hodila bundu a řekla si, že se dřív jak do večeře nevrátím. Zbývaly mi asi tři hodiny. Tolik věcí, jako ten den, na internetu nezažijete. Můžete si sice přečíst miliony odborných článků na různých stránkách o tom, jak vypadá zajíc, ale nic vám nepopíše ten pocit, když běžíte po louce a zajíc před vámi vyskočí... Můžete si sice přečíst o tom, jak poznat smrt, ale nic vám nevynahradí pocit si sednout do ticha pod strom, cítit vůni lesa a přemýšlet. Tohle je to, co na internetu chybí. A já pevně doufám, že to tam dlouho nebude.

Zkuste se zamyslet, jestli toto není také váš případ. A jestli byste také nepotřebovali zajít občas do lesa. Třeba s pytlem na odpadky a bavit se sesbíráváním plastů a podobného svinstva, kterým člověk lesy ničí. Uvidíte, že ten pocit vám nevynahradí žádné vítězství ve virtuální hře.