Ale jednoho dne nám mamka oznámila, že se nikam k moři nepojede. Rozbrečela jsem se, protože se moje představy o opalování se na pláži náhle rozplynuly. Den co den jsem se s rodiči hádala o naší dovolené. Byla jsem nesmírně naštvaná a hlavně smutná. Nastaly prázdniny a taťka zavelel, ať si sbalíme věci, že jedem na dva týdny na naši polorozpadlou chatu. S bráchou jsme dost protestovali, ale nakonec jsme přeci jen vyjeli.

Chata se nácházela v horách, v Krkonoších. Cestu na chatu jsem prospala, takže jsem si nevšímala nádherné krajiny v horách. Když jsme tam přijeli, viděla jsem před sebou spoustu chat a chatek. K jedné z nich jsme zamířili. Pomyslela jsem si, že nevypadá zase tak hrozně, jak jsem si představovala. Krásně svítilo slunce a moje špatná nálada se pomalu vypařila. Měli jsme chatu celou pro sebe a byla tam dokonce i televize.

Druhý den jsem se skamarádila s Aničkou a Bětkou ze sousední chaty. Naučily mě spoustu her, které jsem vůbec neznala. Další dny jsme společně chodily na výlety, na zmrzlinu a pořádaly jsme taneční přehlídky, na které jsme pak pozvaly rodiče. Dny plynuly jako voda a pomalu se blížil odjezd. Prosila jsem rodiče, jestli tam nemůžeme ještě pár dní zůstat, ale nešlo to, protože mamka s taťkou museli do práce. Odjezd byl hodně smutný a já se moc těším letos zase na chatu, protože to tam bylo stokrát lepší, než u moře.