Do třetí třídy bylo všechno v pohodě. Měla jsem kamarády, dobrý prospěch a můj život byl na jedničku. Ve čtvrté třídě mě ale učitel posadil k třídnímu trojlístku. 

Takové ty holky, které jsou nejlepší kámošky, ale pomlouvají se navzájem. Dodnes nevím, co je k šikaně vedlo. Asi jsem jim nějak překážela a nebo mě braly za narušitele, nevím. Každý den mi nadávaly, shazovaly mě a ztrapňovaly mě.

Měla jsem to někomu říct, ale když už jsem se odhodlala jít za učitelem, začaly mi vyhrožovat. Všechny přestávky jsem trávila zamčená na záchodě a brečela jsem.

Takhle to pokračovalo i přes pátou třídu. V šesté třídě můj brácha přestoupil na jinou školu, šel si za svým snem a já mu to přála. Přestoupily i moje kamarádky a já rázem už neměla nikoho. Byla jsem ráda, že alespoň ta šikana přestala.

Sama jsem se ale do ní zase navezla, když jsem se zastala jedné spolužačky a chtěla jí bránit před šikanou. Náš třídní kolektiv se totiž hodně podobá spíše boji o přežití než normální třídě. Celé se to obrátilo proti mně. Ta holka jí sice šikanovat přestala, ale svou agresivitu přesunula na mě. Tady to z psychické šikany přešlo na fyzickou. 

Každou chvíli jsem měla ruce zkroucené za zády a musela ji prosit, aby mě pustila. Ve třídě jsme měli jednu skříň a když se jedny dveře otevřeli dokořán, vzniklo mezi zdí a dveřmi malé místo, do kterého by se pohodlně vešel asi jen třeťák. Často mě tam strkali a já tam trávila spoustu času, což pro mě jako klaustrofobika bylo to nejhorší, co jste mi mohli udělat.

Ale všichni ignorovali moje bušení a křik. Dokonce i holka, které jsem pomohla se ke mně obrátila zády. Jak se říká, za dobrotu na žebrotu. Takhle mě trápila den za dnem.

Celé mě to jen podnítilo k tomu, abych jim ukázala, že jsem lepší než ona. Z dvojek jsem se vypracovala na samé jedničky. Tím jsem spustila druhou lavinu urážek. Posmívali se mi, že jsem šprtka a najednou se z mého šikanování stala celotřídní zábava. A komu učitelé věří víc? Jedné holce nebo celé třídě? 

Byla jsem na dně a úplně jsem rezignovala. Četla jsem si v lavici zatímco mi ostatní shazovali věci, vysypávali mi aktovku a ničili věci. Nechala jsem se zezadu boxovat a před hodinou jsem si zase všechny své věci uklidila a dělala, že se nic nestalo.

Občas jsem utíkala na záchod s brekem a do třídy se vracela s napuchlýma očima. Učitelé si o mně mysleli, že jsem divná. Mým únikem byly knihy. Schválně jsem si vybírala ty, ve kterých se hlavní postavy mají hůř než já.

Četla jsem příběhy o dívkách, kterým umřeli kamarádi, o klukovi kterého šikanovali. A co jsem udělala já? Vzdala jsem se naděje, že se budu mít lépe. Nikdo nemá rád holku, která má modřiny po celém těle a jizvy na srdci. 

Založila jsem blog, kde jsem ventilovala své trápení a problémy. Basnikova-duse.blog.cz. Byla jsem uzavřená sama do sebe. Nevycházela jsem ven, s nikým nemluvila, ani pořádně nejedla. Život pro mě už neměl cenu. Dělala jsem nemocnou, učitelům jsem lhala, že je mi špatně, abych nemusela cvičit v tělocviku.

Bylo mi mizerně a já proplouvala životem. Takhle to pokračovalo i přes sedmou třídu. A asi to bude i pokračovat přes osmou třídu. Zvykla jsem si mít modřiny a nějaké menší zranění. Zvykla jsem si, mít poničené věci a zvykla si i na šikanu. Vím, co řeknete. Ať to řeknu učiteli. Ale já to řekla, několikrát a nic se nestalo. Nikdo mi nevěří. Mají mě za divnou holku. A tohle je vlastně všechno, co jsem vám chtěla o svém tragickém životě říct. 

Co myslíte, dospějí už lidé v naší třídě? Přestane vůbec někdy šikana? Já doufám, že ano a doufám, že si nikdo neprojdete ničím podobným. A pokud šikanujete, zamyslete se nad sebou. Modřiny zmizí, ale jizvy na duši ne. Někdy vám možná dojde, jak jste byli hloupí, ale to už bude pozdě.