Alíkovina

Na procházce Světakrajem: Tvorové

vydáno  •  Knihy · Čtenáři píší Alíkoviny
Jací tvorové žijí ve Světakraji? Nelákalo by vás to potkat Žvanižínku? Nebo se střetnout tváří v tvář šklebouchovi nebo žabouchovi? A co chundelatí bušoni? Pojďme se na ně podívat z blízka.

z Kronik Světakraje, © pro iDNES, z Kronik Světakraje

Například ploskohlavové bývají věrnými a neohroženými vojáky, hudrmanice, pocházející a vyskytující se ve Hvozdu, jsou krvelačné a nebezpečné, avšak jen dospělé samičky, malé holčička jsou roztomilé a podle popisu z knihy byste je snadno zaměnili za zabijáky. To je národ, už podle jména, spojovaný s vraždami, přestože jsou to přívětivé bytosti, vyznají se v práci s kůžemi i kostmi, vaří jedinečnou bušonní pochoutku a polévku z tilopích klobás.

Hodně bytostí se jich straní, neboť mají rudou kůži, vlasy i obočí. I nejposlednější chloupek na jejich noze je rudý, prý od krve jejich dávných obětí. Někdo říká, že jsou pošpinění a nečistí, někdo je poznal blíž a poznal jejich milé a pohostinné jádro.

Bušoni jsou veliká, neohrabaná zvířata s hustou srstí, připomínající naše dnešní bušoně. Zabijáci mají jedno specifické pořekadlo přesně pro ně:"Bušoň je jako vítr - nikdy nevíš, kam se pohne!" Je důležité chodit kolem nich v pevných botách a dávat si pozor na nohy. Když vám nějaký bušoň stoupne na chodidlo, může vám ho i zlomit. A když se rozzuří, to už s ním teprve není žádná reakce.

Je to však věrné zvíře, s úžasnou srstí. Pohladíte-li ho ve směru chloupků, je jemná a přítulná. Jakmile však změníte směr, jeho smrt se naježí a bodá jako tisíce jehel. Už i proto se říká: "Nikdy nehlaď bušoně proti srsti!" A přesto, že je jejich srst jako dělaná pro dobrodruhy potulující se Hvozdem, existuje něco tisíckrát krásnějšího, o čem si může každičký obyvatel Světakraje nechat zdát, a to je srst bručivěda.

Jsou to veliká zvířata s ještě větším srdcem. Jsou nezdolně náchylná k přátelství a celoživotní věrnosti, i přesto, že jsou to samotáři. Noc co noc smutně jódlují na měsíc a naslouchají odpovědím jiných bručivědů, táhnoucí nekonečným Hvozdem. Nikdy se nesetkají a přesto vědí, že volají právě na sebe. Žádný bručivěd nikdy neodpoví na cizí volání a to je jejich zvláštností. Jejich velké smutné oči jsou tak hluboké, že by se v nich mohl kdokoliv utopit.

Byla to nestoudnost a ještě větší drzost, když si je bezohlední otrokáři zotročili pro práci a pro potěšení je týrali. Netrpěla tolik jejich majestátnost, bylo to spíše pokoření tak neskutečně věrného a přátelského tvora, odsouzeného navždy žít v osamocení. A právě to jím dodávalo onu přátelskost a věrnost.

A nyní někdo tak čisté zvíře zohavil otrokářskou značkou. Takové krutosti a zlovole by se neměl dopouštět nikdo, avšak jsou ve Světakraji tvorové, kterým tahle zlost jde přímo od srdce. A to jsou skřehule.

Veliké samičky, vhledem připomínající majestátní slepice zkřížené s ptákem, zahnutý zobák a krvežíznivé oči vypovídají jen zlomek jejich krutosti. Žijí ve velkých společenstvích a složité hierarchii. Chovají se bezohledně nejen ke kterékoliv rase ve Světakraji, ale dokonce i ke své vlastní. Naprosto utlačili samečky a samičky se staly dominantní, jak ve svém vlastním společenství, tak v celém Světakraji.

Podílí se z jedné části na vládě Světakraje ve třetím věku létání, společně se Společenstvím a Strážci noci, skupině temných sil ve Svatém Fraxu, kde je situace ale mnohem komplikovanější.

Autor:
» přejít do diskuse

Diskuse k článku  (0)

O tomto článku zatím nikdo nediskutuje. Buď první!