Alíkovina

Na procházce Světakrajem: Závěr

vydáno  •  Knihy · Čtenáři píší Alíkoviny
Prošli jsme společně dlouhou pouť po úvodní mapce - najdete ji na rubové straně obalu knihy. Srovnejte své názory s mými a porovnejte, co já oceňuji na knižní sérii, která jistojistě stojí za přečtení.

z Kronik Světakraje, © pro iDNES, z Kronik Světakraje

Ve Světakraji lze nalézt různé živočichy, avšak dvě různé rasy jsou si podobné více než obvykle. Jak jsem již psala, jsou to Skřehule, kdo potlačily potencionál samečků a místo nich se staly vůdčími samičkami.

Stejně tak to chodí i u Hudrmanic. Samečky mají jen na práci a údržbu domu, jsou podřadní a bezvýznamní, kdežto dospělé ženy, nelítostné a plné bezdůvodné zloby, přímo srší násilím a nadřazenosti.

Jak vypadá pozdrav Světakraje? Nikdo se nezdraví potřesením paže, ale dotknutím se rukou čela. Je to poměrně zajímavě vymyšlené, neboť jen málokdo z autorů doopravdy rozlišuje naše zvyky a zvyky svého vymyšleného světa. Stejně jako nám to potvrdil Paul už v předělání fyzikálních zákonů: Vznáší se to, co je studené a horké klesá dolů.

Když jsme byli mladší, rodiče nás strašili polednicemi, že si pro nás prý přijdou, když nebudeme hodní, nesníme všechno maso, co máme na talíři nebo když nebudeme poslouchat.

I ve Světakraji se rodičové museli uchýlit k takovýmto výchovným opatřením. Přestože však jejich hlas má vábit neexistujícího Šerolichotníka, měniče podob, který své obětí vábí ke Srázům a pak je nechá padnout do své náruče, někdy na konci temnoty a úzkostně dlouhého letu černou tmou, kdo ví, jestli opravdu za některým keřem právě on nesedí a nečeká na svou pravou chvíli.

Právě toho by se měl bát každý, kdo pochází z krve Mračného vlka, troufalého létajícího piráta.

Další věcí, která se mi velmi líbí, je umění autorů psát neskutečně poutavé dobrodružství o všech: dětech, dospělých i příšerkách a to bez rozdílu. Leckdo by opovrhl literaturou, kde se dospělí chovají neuváženě a děti jsou nejchytřejšími prvky v knize.

V Kronikách Světakraje se chovají rodiče starostlivě s ohledem na své děti a ty zase mají vlastní pravdu, přestože to nemusí být "ta správná". Ve čtvrtém díle jsme toho mohli být svědky, když se Quint a Maria rozhodnou na vlastní pěst prozkoumat Kamennou plástev, aby zjistili, co se a proč pokaždé stane Marisině otci, když tam vstoupí.

Sami byli přesvědčení, že dokážou čelit všemu, co se jim postaví do cesty a ignorovali varování dospělých a pak... se jim to vymstilo. Už i pro tohle chci smeknout, pro talent nepřikreslovat fakta a i pro ten talent, že dokáží využít realitu pro stvoření tak dobrodružné fantazy, kde vlastně sami nepoznáte, kolik mají hlavní hrdinové let.

 A to je na tom tak úžasné. Podle mého by knihu mohli číst stejně dobře děti jako dospělí a mohli by hlavního hrdinu zařadit do stejné věkové kategorie, jako jsou oni sami. Jejich věk je totiž zmíněn snad jen v prvním a pátém díle.

A na to samozřejmě namítnete: "Vždyť kniha je plná různých ilustrací, doplňujících textů, jak pak můžeš nevědět, kolik je komu let?" A právě v tomhle se přičinil Chris Riddell. Poznali byste vy sami, kolik je které osobě na obrázku let? Já se přiznám, že těžko a odpočítávat se mi to, podle čísel uvedených v pátém dílu, znovu nechce.

Autor:
» přejít do diskuse

Diskuse k článku  (0)

O tomto článku zatím nikdo nediskutuje. Buď první!