Cesta probíhala v pohodě. Na místo jsme dorazili za dvě hodiny. Na tábor jezdím každý rok a někdy nám cesta trvala dvakrát tak dlouho. Každý si vzal svoje věci a hurá, vybalit se. Čekalo nás prima 14 dní. I když. Jak pro koho... ¨

První týden byl fajn. Hráli jsme sportovní hry, volejbal, vybiku, přehazovanou a jezdili jsme na výlety na kole. Taky jsme se každý den koupali v nedalekém rybníce.

Byli jsme rozdělení do čtyř týmů a náš nějakým záhadným způsobem vedl. Paní kuchařky vařily úplně luxusně. No prostě idylka! Měli jsme krásné počasí, slunečno a teploučko.

Nejvíc se ale všichni těšili na noční bojovku a na nocování pod širákem. Prostě spousta zábavy. Každý den dopoledne jsme hráli sportovní hry a odpoledne jsme jeli na cyklo výlet, většinou takový okruh po okolí. A cíl? Zmrzlinka!

Jednoho dne jsme se vydali na delší výlet. Jeli jsme z kopce do kopce, ani jsme si nevšimli, že jsme ujeli bezmála 25 km. Naštěstí byla brzy pauza, jednomu klukovi nefungovaly brzdy. Závada však byla brzy odstraněna a jelo se dál.

Pozor, tady je velký kopec dolů, varoval trenér. Většina z nás mu však nevěnovala velkou pozornost. A já vůbec ne. Jako frajerka jsem si to nechala rozjet a když jsem nabrala tu největší rychlost, chtěla jsem to ubrzdit. Jenomže ouha. V naší výpravě byl druhý človíček, kterému nefungovaly brzdy. Já.

O pět sekund později jsem měla možnost zblízka se seznámit se stromem. Setkání však nebylo přátelské. Šíleně mě bolela ruka. Stiskla jsem zuby a byla jsem odhodlaná jet dál.

Naštěstí trenér konstatoval, že jsme se ztratili. O mě se ani nezajímal. Možná by si toho, že jsem nabourala, ani nevšiml, nebýt toho, že chlapec, který jel za mnou, ihned po srážce seskočil z kola a chtěl mě ošetřovat.

Trenér vyhlásil pauzu na sváču a jeli jsme do ubytovny. Následovala večeře. Ruka mě bolela tak, že jsem skoro nemohla jíst. Naštěstí si toho všimla zdravotnice a pozvala si mě do "ordinace". Ruka ani nebyla nateklá, takže mi na to dala mastičku a led. Já si strčila ruku simulantsky do šátku. Život šel dál.

Ale o dva dny později následovala soutěž, kdy jsme měli střílet z luku (samozřejmě jen do terče). Se svou rukou jsem dost špatně mohla luk natáhnout. Do rána mi ruka natekla. Zdravotnice neváhala ani minutu a odvezla mě na rentgen do nemocnice. A výsledek? Ruka byla zlomená.

Ale i tak jsem si zbytek tábora užila. Jediná nevýhoda byla, že jsem nemohla udělat stojku. Pracku v sádře jsem měla levou a jsem pravačka, takže pohodička.

Po tomto zážitku se už do konce tábora nejelo na kolech. Přesto pojedu na tábor zas. Je to přece jenom moje chyba. Příště si radši zkontroluju stav kola dopředu.