Alík

  • Alíkoviny
  • Klubovna
  • Hry
  • Nástěnky
  • Soutěže
  • Vtipy
  • Poradna
  • Copak hledáme:
    Kde hledáme: Přihlášení uživatelé mají lepší možnosti hledání.
    Jsi tu poprvé?

    Alíkovina

    Náboženský život před rokem 1989

    vydáno  •  Historie · Víra

    Před několika týdny jsme si připomínali 30 let od listopadu 1989. V článcích na toto téma zazněly i nějaké zmínky o tom, jak se žilo před tím. Dnes si povíme, jak to vypadalo s náboženstvím. Dnes někteří lidé jsou věřící, někteří nevěřící, není s tím žádný problém. Ale tenkrát byl.

    Zpěvník křesťanských písní, © Pralinka2

    Jak je známo, někteří lidé věří v Boha, někteří v něco jiného a někteří v nic. Není v tom celkem žádný problém, prostě někdo chodí v neděli do supermarketu, někdo do lesa a někdo do kostela (a někdo to stihne všechno). A kdo chce, může o tom mluvit, kdo nechce, nemusí. A nikdo není nějak trestán nebo postihován státem za to, že v někoho nebo něco věří nebo nevěří. Ano, stát některé věci zakazuje a některé nařizuje, ale ne to, co si má kdo myslet nebo čemu věřit. Stav, kdy každý může vyznávat nebo nevyznávat náboženství, jaké chce, se nazývá náboženská svoboda.

    Nebylo tomu tak vždycky. I dnes v některých zemích náboženská svoboda není, a byly časy, kdy tak úplně nebyla ani u nás.

    Marxismus jako státní ideologie

    Režim, který byl u nás pod vedením Komunistické strany od roku 1948 do roku 1989, ale například v Rusku, posléze Sovětském svazu, již od roku 1917, se opíral o učení, které v polovině 19. století vymysleli Karel Marx a Bedřich Engels. Ideologie, kterou vymysleli, se podle svého tvůrce nazývá marxismus, sami její tvůrci ji nazvali komunismus. Tato ideologie se zabývá nejen tím, jak funguje ekonomika a jak se má politicky řídit stát. Marxismus se podrobně zabývá i filosofickými otázkami, jeho nedílnou součástí je takzvaný vědecký ateismus. Proto ve státech, kde komunistická strana zvítězila a začala budovat takzvaný socialismus, bylo zavedeno nejen tzv. společenské vlastnictví výrobních prostředků (znárodnění, tedy zabavení továren a podobných věcí jejich původním vlastníkům) a státní řízení veškeré ekonomiky, ale v těchto státech byl prosazován i ateismus jako jediný správný pohled na svět. A kdo tento pohled nesdílel nebo nechtěl sdílet, měl smůlu.

    Státní kontrola nad církvemi

    I vládnoucím komunistům však bylo jasné, že úplná likvidace náboženství se nemůže podařit. O to se pokoušeli již Římané v samých začátcích křesťanství a taky se jim to nepodařilo, a ani později. Navíc zákazem náboženství a církve by si komunisti udělali velice silného nepřítele. Proto komunistické státy církev tolerovaly, ale za vymezených podmínek a pod přísnou státní kontrolou. Byl zaveden „zákon o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností“, pod tímto honosným názvem se skrýval především dozor nad nimi. Církvím a náboženským společnostem byl, ostatně stejně jako jiným vlastníkům, odebrán majetek, „náhradou“ za to byla jejich činnost plně financována státem. To ovšem znamenalo, že církve byly plně závislé na státu, což bylo zákonem přesně specifikováno. Stát rozhodoval, kdo smí a nesmí být knězem nebo duchovním nebo vykonávat nějakou církevní funkci. Když se nějaký kněz státu znelíbil, byl mu odebrán tzv. státní souhlas a tím dotyčný pro stát přestal být knězem a musel si hledat jinou práci. A netřeba snad dodávat, že i když šlo o studované lidi, tak v nejlepším případě sehnali práci někde v kotelně.
    Kdo provozoval nějakou náboženskou činnost v rozporu s tímto zákonem, tedy například kdyby duchovní provozoval činnost duchovního bez státního souhlasu, dopouštěl se trestného činu maření státního dozoru nad církvemi podle § 178 tehdejšího Trestního zákona.

    Titulní stránka Sbírky zákonů – částky 31 z roku 1973 - zákon č. 113/1973 Sb. - Trestní zákon, © Pralinka2

    § 178 Trestního zákona z roku 1973, © Pralinka2

    Ve škole

    Výše uvedené věci se týkají obecně státu a vztahu státu a církví. Ale jak se to projevovalo v praktickém životě?
    To, že státní ideologií je marxismus a „státním náboženstvím“ vědecký ateismus, se projevovalo již ve škole. Již na prvním stupni se děti učily, že je vědecky dokázáno, že žádný Bůh neexistuje; jedním z argumentů bylo, že „tam nahoře“ byl Jurij Gagarin a žádného Boha tam neviděl. Ale bylo těch argumentů samozřejmě víc. Ale na prvním stupni je samozřejmě hlavním argumentem autorita učitele; a když učitel (podle školních osnov) žákům důkladně vysvětlí, že kdo věří v Boha, je hlupák, tak se tím samozřejmě příslušným způsobem utvářelo postavení případných věřících žáků mezi ostatními spolužáky.

    Existovala i výuka náboženství. Ale zatímco dneska můžou rodiče posílat dítě na výuku náboženství kamkoli, třeba do školy, nebo třeba taky do kostela nebo na faru nebo jinam, tehdy, když chtěli rodiče přihlásit dítě (od 2. do 7. třídy) na náboženství, tak museli podat přihlášku výhradně a jedině řediteli školy, kam dítě chodilo, a škola (nebo nějaký nadřízený orgán) pak rozhodla, kam dítě bude chodit – mnohdy to bylo do nějaké jiné vzdálené školy, protože ne na každé škole výuka náboženství byla. A když tedy dítě bylo na náboženství přihlášeno, tak se to samozřejmě napsalo do jeho materiálů, a v některých případech pak záznam o tom, že dítě chodilo na náboženství, snižoval šance na přijetí na střední školu.

    Náboženství mimo kostel

    Podle příslušných zákonů veškerá náboženská aktivita směla probíhat výhradně v kostelích nebo jiných určených prostorách ve stanovených časech. Komunisti dobře věděli, že to na plný náboženský život nestačí. Věděli to však i věřící, a proto se občas scházeli i mimo kostel. Třeba aby si četli Bibli, aby se společně pomodlili, aby si popovídali o otázkách souvisejících s vírou a náboženstvím, třeba něco, co pan farář v kostele neřekl (a pak farář taky nemohl říct všechno, co chtěl, protože by mohl přijít o státní souhlas). A nebo prostě proto, aby byli spolu, aby byli ve společnosti lidí obdobně smýšlejících. Někdy se scházeli v bytech, někdy se vydali společně na výlet, a podobně.

    S tím souvisí i náboženská literatura. S určitými problémy se dala sehnat Bible. Ale nějaká aktuální literatura náboženského charakteru, zejména taková, která by věřícím pomáhala se orientovat v současném světě, se samozřejmě v socialistickém státě nevydávala. Ale nějaká literatura se (v českém znění) vydávala v zahraničí a pak se do Československa různými cestami pašovala. Což soudruzi neměli rádi. Takže když na hranicích směrem do Československa důkladně kontrolovali a někomu občas rozebrali auto do posledního šroubečku, tak nehledali ani tak zbraně nebo drogy, jako zakázanou literaturu, ať už politickou, nebo náboženskou.

    Na křesťanských setkáních se kromě povídání i zpívá. Pokud jste někdy byli v kostele, možná jste slyšeli takové ty táhlé, trochu smutně znějící kostelní písně. Ony jsou krásné, ale zejména pro mládež jsou trochu jednotvárné a nezáživné. Tyto písně byly (a dosud jsou) obsaženy v kostelních zpěvnících. Ale kromě nich existuje i spousta křesťanských písniček, které jsou rychlé, veselé a doprovázené na kytaru. Tyto písničky se často šířily opisované na papírech a předávané z ruky do ruky.
    Jeden čas však bylo možné zajímavým způsobem sehnat zpěvník takových písní. To se člověk šeptem dověděl jistou západoněmeckou adresu, a na tu když poslal pohled s německým textem typu „Srdečný pozdrav z Prahy“ a zpáteční adresou, tak mu za několik týdnů přišla z Německa obálka, ve které byl takový modrý zpěvníček křesťanských písní, jmenoval se Magnificat a je vidět na článkovém obrázku. Mnohé z písniček, které tam jsou, se zpívají dodnes. Samozřejmě tam nebyl uveden vydavatel, a ani autoři jednotlivých písniček – mnozí z autorů písniček žili v Československu a nebylo žádoucí, aby státní orgány věděly, že píší takové písničky.

    Jenže, jak jsem již uvedl, náboženská aktivita mimo kostely byla zakázaná. Když se skupina lidí sešla mimo kostel za účelem společné modlitby nebo četby Bible nebo diskuse o víře nebo zazpívání křesťanských písniček, dopouštěli se trestného činu maření státního dozoru nad církvemi podle § 178 Trestního zákona. Proto se účastníkům takových setkání, kromě náboženských otázek, také podrobně říkalo, jak mají reagovat na případné zadržení nebo dotazy ze strany Státní bezpečnosti, na který paragraf Zákona o SNB se mají odvolávat, když odmítají vypovídat, a podobné věci. Dneska, když se skupinka lidí zastaví u kříže u cesty a krátce se pomodlí, nebo když se sejde pár lidí a společně si popovídají o víře, tak o nic nejde. Tehdy to bylo o kriminál. (SNB = Sbor národní bezpečnosti, tehdejší policie)

    A něco takového, jako založit si na Alíku nástěnku o křesťanství a tam o tom diskutovat, o tom se nezdálo ani v těch nejdivočejších snech.

    Vánoce a Velikonoce

    Vánoce a Velikonoce jsou svátky, kdy se připomíná víc věcí najednou. To není nic neobvyklého, například 17. listopadu se taky připomíná jak rok 1939, tak rok 1989. Takže Vánoce jsou svátky zimního slunovratu a současně svátky, kdy si křesťané připomínají narození Ježíše, Velikonoce jsou svátky jara, ale současně i svátky ukřižování a vzkříšení Ježíše. (Dokonce na ty Velikonoce je to rozdělené; křesťané si připomínají hlavně Velký pátek a velikonoční neděli, zatímco velikonoční pondělí je ryze pohanským svátkem.)

    Dneska nikdo nikomu nenařizuje, jak má tyto svátky trávit. (Tedy kromě státu, který nařizuje, že mají být zavřené obchody.) Před rokem 1989 samozřejmě tyto svátky taky existovaly, ale podle tehdejších Pravidel českého pravopisu se „vánoce“ a „velikonoce“ psaly s malým písmenem na začátku. Především se však oficiálně hovořilo zásadně o „svátcích zimy“ a „svátcích jara“; o tom, že by měly nějakou křesťanskou složku, se oficiálně nehovořilo. V prosinci se zpívaly koledy, ale v nich se místo „Ježíšku“ zpívalo „lalala“. Je pravda, že v rodinách se vánoční tradice tak nějak udržovaly, a i v nekřesťanských rodinách většinou malým dětem nosil dárky Ježíšek. Ale na oficiální úrovni se o Ježíškovi moc nemluvilo a propagovalo se, že dárky nosí Děda Mráz, importovaný k nám ze Sovětského svazu.
    V neposlední řadě můžeme poznamenat, že vánoční svátky byly 25. a 26. prosince, zatímco 24. prosince byl úplně obyčejný pracovní den. To ovšem nesouviselo s náboženstvím, ale se stavem tehdejší československé ekonomiky.
    Co se týče Velikonoc, bylo volné Velikonoční pondělí, kdy, jak jsem již uvedl, se slaví skutečně svátek jara, ale Velký pátek byl běžný pracovní den. A na rozdíl od Vánoc, kdy přece jen občas nějaká zmínka o Ježíškovi padla, Velikonoce byly typické jarní svátky.

    Vztah věřících ke státu

    Jak již bylo uvedeno, komunisty řízený stát si osoboval právo mluvit lidem do toho, co si mají myslet a čemu mají věřit, a vnucoval lidem takzvaný vědecký ateismus. Jenže křesťanství hlásá, že člověk se má řídit podle svého svědomí, a proto je v zásadním konfliktu s totalitním státem, který chce řídit všechno včetně svědomí.
    Proto se stávalo, že někteří věřící dávali jistým způsobem najevo svůj nesouhlas s přístupem státu k lidskému svědomí a myšlení. Někteří skrytě, tím, že se v tichosti scházeli k modlitbám, diskusím o víře nebo k náboženským písničkám. Ale občas se objevovaly i hlasitější protesty proti přístupu státu k věřícím. Zejména poté, co se stal papežem (a přijal papežské jméno Jan Pavel II.) biskup Karol Wojtyła ze sousedního socialistického Polska, který znal realitu evropských socialistických států a stal se věřícím v těchto zemích cennou oporou vůči komunistickému režimu.

    Jednou z veřejných akcí proti náboženské politice státu byla takzvaná Svíčková demonstrace, která se odehrála v Bratislavě 25. března 1988. Tato naprosto poklidná, avšak masová akce byla násilně rozehnána tehdejší Bezpečností, o této věci se lze podrobněji dočíst na Wikipedii.

    Ještě předtím došlo k protestům na Velehradě 7. července 1985, jak se o tom píše na stránkách Paměti národa, tehdy se chystala národní pouť k výročí svatých Cyrila a Metoděje. Příprava pouti se setkávala s obstrukcemi a naschvály ze strany státu, nakonec se stát pokusil z náboženské pouti udělat mírovou slavnost. Komunističtí funkcionáři, kteří tam vystoupili a snažili se to prezentovat jako mírovou slavnost, se setkali s nesouhlasem, a ministr kultury Klusák, který o Cyrilu a Metodějovi zásadně hovořil bez slova „Svatý“, byl taky vypískán.

    Na jaře 1988 byla vypracována petice „Podněty katolíků k řešení situace věřících občanů“, která byla známa též pod zkráceným názvem „Petice moravských katolíků“ a obsahovala 31 bodů s požadavky na řešení situace. Tuto petici podepsalo více než 600 000 lidí, což bylo poměrně nebývalé, do té doby podobné petice podepisovalo maximálně několik tisíc lidí. Text petice se dá najít například na Wikizdrojích.

    V druhé polovině 80. let mezi katolíky vzrůstaly požadavky na návštěvu papeže Jana Pavla II. v Československu, což bylo pro komunistický režim nepřijatelné. Vysoká byla rovněž popularita pražského arcibiskupa kardinála Františka Tomáška. A stávalo se, že když se v Praze ve svatovítské katedrále konala nějaká zvlášť slavnostní bohoslužba, kterou sloužil kardinál Tomášek, tak ho pak lidé doprovázeli z katedrály až na Hradčanské náměstí před arcibiskupský palác, volali hesla jako „Ať žije otec kardinál“, „Ať přijede Svatý Otec“ a podobně (Svatý Otec se v církvi říká papežovi). Doprovodili pana kardinála až k paláci a pak počkali, až vyšel na balkón, a pak ho opět nadšeně zdravili. Tato shromáždění se samozřejmě komunistům taky nelíbila, ale netroufli si proti nim otevřeně zasáhnout, tak dělali nějaké drobné obstrukce. Jednou například obestavěli arcibiskupský palác lešením, aby pan kardinál nemohl vyjít na balkón, takže zdravil jen skrz sklo zavřeného okna. Jindy při takové slavnostní mši „čistě náhodou“ přestalo zastavovat metro ve stanici Malostranská a za chvíli i Hradčanská a soupravy tam jen projížděly. Taky se stalo, že v bezprostřední blízkosti lidí, kteří zdravili pana kardinála, procházeli lidí v civilu s kamerami, ty kamery byly označené „TELEVIZE“, nikoli „Česká televize“ nebo názvem jakékoli existující televizní společnosti, ale prostě „Televize“, a „kameramani“ zabírali nikoli celkový vzhled náměstí a dění na něm, ale detailní záběry zblízka do obličejů přítomných lidí. Každému muselo být jasné, že nejde o televizní společnost, ale o příslušníky Státní bezpečnosti.

    Svatá Anežka

    Poslední kapitolu vztahů mezi církví a komunistickým státem napsala svatá Anežka. Její svatořečení se chystalo dlouhou dobu předem, a to na neděli 12. listopadu 1989. V době před listopadem 1989 bylo velmi obtížné vycestovat do nesocialistických zemí, ale na svatořečení Anežky České do Říma dostalo povolení nebývale vysoké množství lidí, údajně možná až 10 tisíc. Existují spekulace, že to byl ústupek režimu vůči Vatikánu výměnou za to, že Vatikán nebude trvat na tom, aby papež na svatořečení Anežky přijel do Československa, protože návštěvy papeže se režim bál doslova jako čert kříže.

    Svatořečení Anežky České přenášela v přímém přenosu i Československá televize, což bylo taky docela nezvyklé a nebývalé, podobný přenos jsem v socialistické státní televizi nikdy předtím neviděl. Pro ty, kteří se nedostali do Říma, se krátce po svatořečení konala slavnostní bohoslužba v severočeských Doksanech. Tak jsem se tam taky vypravil. Protože tehdy tam v neděli nejezdily spoje každou hodinu, byl jsem tam dlouho předem, a protože venku byla zima a smog, zalezl jsem do hospody a dal si čaj. V hospodě sedělo asi 10 lidí a byla tam puštěná televize s přenosem ze svatořečení Anežky z Říma. A když tento přenos skončil, všichni, co v té hospodě byli, se zvedli a postupně hospodu opustili. To byl pro mě taky docela silný zážitek; že by se celá hospoda dívala na náboženský přenos v televizi a po jeho skončení naráz všichni odešli, to jsem do té doby v žádné socialistické hospodě nezažil.

    Dne 12. listopadu 1989 tedy byla Anežka Česká svatořečena, a to v Římě, bylo to oslaveno rovněž slavnostní bohoslužbou v Doksanech. A pět dní na to přišel 17. listopad 1989, a dál už to znáte z již dříve zveřejněných článků.

    Autor:
    » přejít do diskuse

    Diskuse k článku  (20)

    Příspěvek z 31. ledna ve 3:00.
    verbum v něm napsal:

    Pralinko, nemáš vůbec zač.

    Veverka, to mysli dobře, jen hold některé věci ještě nevidí, a tak všemu co "je jine" dává palce dolů... ale to časem pochopí.

    Číča800: super, jak bylo Římě? Jsem rad, ze Anezka stale dokaze oslovit. Ja byl v Římě naposledy v roce 2001.

    Příspěvek z 29. ledna ve 20:09.
    Colossus v něm napsal:

    To by mne také zajímalo...

    Příspěvek z 29. ledna v 19:14.
    majdula2000 v něm napsala:

    Veverko, a co máš proti tomu, že se ten článek někomu líbí?