Chtěla bych zazpívat veselou písničku,
která by nabila mou smutnou dušičku.
V duši mám žalmy a veselo není,
jak zpívat vesele, to snadné není.

Štěstí bych ve dlani podržet chtěla,
jen trochu radosti, abych z něj měla.
Jsem ale smolařka, není mi přáno,
bolestné je pro mě každičké ráno.

Koukám se po lidech a tiše závidím,
kdy budu šťastná já? Ve hvězdách nevidím.
Jako by smůla mi na rameno sedla
a nemá se k tomu, aby se už zvedla.

Má duše znavená se ve smutku topí,
ti, co mohou pomoci, jsou jako slepí.
V hlavě se honí už jen černá myšlenka,
občas si připadám jak hadrová panenka.

Pohrát si a potom zahodit do kouta,
i když se snažím, nic s nikým mě nepoutá.
Samotná po světě brouzdám se teskně
a oko od pláče se každý den leskne.

Co mi tak pomůže, se každý den ptám,
a vím, že nic, když člověk je sám.
Tak vyjdu z domu a ujdu pár chvil,
najednou se ohlédnu a on tam byl.

Špinavý, hubený, měl pramálo sil,
však krapet života v něm ještě zbyl.
Škaredý psík mi u nohou stál,
zavrtěl ocasem, o pohlazení stál.

Vzala jsem do dlaní tu chlupatou kuličku,
on ke mně přitiskl svou malou hlavičku.
Najednou teplo mi tělem prošlo,
v tu chvíli najednou všechno mi došlo.

Nejsem tu k ničemu, život mi uhání,
ale i já tady mám nějaké poslání.
Naděje přichází a já zase ožívám,
na svět se teď trochu veselej podívám.

I když už zdá se vám, že naději nemáte,
určitě anděla strážného potkáte.
Je jedno, jak bude právě teď vypadat,
třeba vám bude chtít za něco vynadat.

Ale i tak je to znamení z nebe,
važte si ostatních, ale hlavně i sebe.
Nikdo není nula a má právo žít,
na tomhle světě je přec radost být.