No konečně, zvolala jsem hned, jak jsem se dozvěděla tu radostnou zprávu, na kterou jsem čekala snad rok. Taťka mi řekl, že se naše Cinda konečně hárá a že je načase, aby měla podruhé štěňátka. Její první porod se zdařil.

O víkendu jsme šli zjistit, za jak dlouho pojedeme za psem. Dozvěděli jsme se, že nejlepší by bylo, abychom jeli v neděli tohoto víkendu. A protože byla zrovna sobota nemohla jsem se dočkat. Ráno jsme vstávali hodně brzy, protože jsme to měli daleko. Trvalo dlouho, než jsme dojeli na místo a cesta se hodně vlekla. Konečně jsme byli na místě a vše proběhlo bez jakýchkoliv komplikací. No, a teď už můžeme jenom čekat dva měsíce na ten osudný den.

Štěňátka se měla narodit v prosinci někdy kolem štědrého dne. Ty dva měsíce utekly jako voda a my jsme na našem psovi mohli pozorovat, jak mu roste bříško. Protože jsme nešli na ultrazvuk, nevěděli jsme, kolik jich máme čekat a to byla chyba. Ten den, kdy se to narodilo, jsme všichni byli šťastní a měli jsme radost. Ale ta nás přešla hned na druhý den. Zjistili jsme, že naše psí maminka nemá dost mléka na to, aby odkojila deset štěňat a tak jsme je krmili ze stříkaček.

Naše Cinda pořád vypadala, jako by v ní ještě nějaká štěňata zůstala. Pořád jsme se nemohli rozhodnout, jestli máme jet k doktorovi. Nakonec jel můj otec a má sestra. Moje máma musela na noční směnu a já zůstala se štěňaty sama. Hrozně jsem se o ní bála. Taťka nám dal vědět, že má v sobě dvě mrtvá štěňata a že musí jet na císařský řez, jinak by nám zemřela. Zatím jsem malé psi dokrmovala a masírovala jim bříška. Když se vrátili, byla fenka moc špatná a ani nic nejedla.

Na Štědrý den to všechno začalo. Každý den nám zemřelo nějaké štěně a mi jsme ztráceli naději. Nakonec naše fena začala žrát syrové maso. Zemřela nám všechna štěňátka kromě dvou. Pak Cinda konečně začala kojit.

Ta dvě štěňata se měla k světu, hrála si a ty dva měsíce, co jsme je měli doma, jsme si s nimi užili spoustu zábavy a dovádění. Ta dvě štěňata se jmenovala Bona a Betty. Mamka nám je dokonce dovolila brát si je nahoru do postele, ráno jsem s nimi budila moji sestru.

Mysleli jsme si, že si jedno z nich necháme. Ovšem my jsme kromě Cindy měli ještě Dáju a Britu. Brita je Cindino štěně z prvního vrhu, kdy jsme měli šest štěňátek. Táta si dalšího psa nechtěl nechat a my jsme to chápaly, ale bylo nám to moc líto.

Když jsme je prodali, tak jsem brečela, ale štěstím. Všichni jsme byli rádi, že je Cinda v pořádku a že tento zážitek již nemusíme opakovat.