Alík

  • Alíkoviny
  • Klubovna
  • Hry
  • Nástěnky
  • Soutěže
  • Vtipy
  • Poradna
  • Copak hledáme:
    Kde hledáme: Přihlášení uživatelé mají lepší možnosti hledání.
    Jsi tu poprvé?

    Alíkovina

    Naděje umírá poslední

    vydáno  •  Čtenáři píší Alíkoviny · Povídky
    Jak byste se asi cítili, kdybyste byli mladí a měli celý život před sebou, tolik plánů a vysněných chvil. Tolik přání a cílů, ale jednoho dne by vám lékaři objevili rakovinu? Asi nic moc, že? Věřili byste v zázrak? V umění našich českých doktorů? Nebo byste ztratili naději? Těžko říct, to já nevím, mohu vám ale napsat svůj příběh...

    Fotografka Alena Skřipská dokumentovala průběh léčby i přátelství dvou malých dětí., © Alena Skřipská

    Zdravý člověk si neumí představit, jaký je to pocit, když člověk umírá. Neumí si představit, co takový člověk prožívá, natož jak se cítí, jak cítí tu veškerou bolest, se kterou se potýká. Neumí si představit jeho pocity, strach, naději, bezradnost, všechno dohromady, pocity štěstí, které se střídají s depresemi a záchvaty pláče.

    Představa, že opustíte lidi kolem vás, vaši rodinu, přátele a třeba i domácí mazlíčky, kteří vás milují, že jim způsobíte bolest svým odchodem . Byli jste tu navzájem vždy pro sebe a vy víte, že se to začíná pomalu měnit, že už tu pro ně nebudete moci být. 

    Jak zjistíte, že pomalu odcházíte? Jste zdraví, plní energie a chuti do života, ani ve snu vás nenapadne, že byste mohli být vážně nemocní, natož umírat. Ani mě to nenapadlo. Je to už několik let zpátky, ale ty pocity nikdy nezapomenu. Uchovává se to ve vás celý život. 

    Cítila jsem, že na mě něco leze a že beruška to asi nebude, bolela mě hlava jako kdyby měla puknout, chtělo se mi zvracet a měla jsem vysoké teploty. Měla jsem pocit, že mě všechno bolí, byla jsem pořád unavená a nic se mi nechtělo dělat. Každou minutou mi bylo hůř.

    Šla jsem ke své dětské lékařce, která mi předepsala léky, které na mě dostatečně nefungovaly a tak mě poslala po dvou týdnech na několik různých vyšetření do nejbližší nemocnice. Nebudu vám zde popisovat všechna ta vyšetření, hlavní je, že mi leukémii našli včas.

    (Pro ty, co neví, co si pod touto nemocí představit: Leukémie by se dala popsat také jako rakovina krve.)

    Lékaři věřili, že se nám všem společně podaří nemoc zkrotit a že budu jednou zase zdravá, já tomu nevěřila. Nevěřila jsem už ničemu, nečekala na zázrak, jen jsem se začala pomalu smiřovat s tím, že z tohoto světa odejdu dříve, než mi bude 18 let.

    Kdyby vás to zajímalo, měla jsem akutní lymfatickou leukémii. Léčby jsem se bála, nenáviděla jsem injekce, braní krve i očkování, tudíž jsem si neuměla představit, jak bych něco tak náročného na moji psychiku mohla zvládnout. 

    Nicméně, začala jsem s léčbou. Nastaly pro mě ze začátku muka. Všechny ty odběry, chemoterapie a ozařování. Ale časem jsem si na všechno zvykla a už mi to nedělalo sebemenší problém, dokonce jsem se do nemocnice občas i těšila.

    Lékaři byli milí a rádi si se mnou povídali, což jsem opravdu oceňovala. Moje první chemoterapie byla asi nejhorší, měla jsem příšerné nevolnosti a zvracela jsem. Dokonce několikrát. Další chemoterapie jsem zvládala už lépe. Prošla jsem si také ozařováním.

    Ptala jsem se doktora, k čemu je to vlastně dobré a řekl mi: „Zabraňujeme tím rozšíření tvé nemoci až do mozku, nemusíš se vůbec bát.“ A tak jsem se nebála. Začínala jsem pomalu věřit tomu, že se uzdravím, že bude všechno v pořádku.

    Pomalu, ale jistě jsem přicházela o svoje vlasy, až jsem žádné neměla. Připadala jsem si jako zrůda, styděla se vyjít na ulici, protože se na mě lidé dívali velice zvláštním pohledem, který si neumíte představit, pokud to nezažijete na vlastní kůži.

    Mojí poslední nadějí se stala transplantace kostní dřeně. Bohužel, v mé rodině nebyl nikdo vhodným dárcem a tak jsem byla zapsána na seznam „čekatelů“, než se pro mě v registru objeví ten správný člověk. 

    A věřte tomu nebo ne, nakonec se našel a já měla zase o něco větší naději k úplnému uzdravení. Trvalo to sice dlouho, ale svůj boj s leukémií jsem vyhrála a uvědomila jsem si, co je v životě důležité. Zdraví a naděje, láska, rodina a praví přátelé. Když zdraví selže, právě oni vám dodávají tu pravou naději.

    Tento svůj příběh jsem vám sem nepsala proto, že bych se nějak litovala, to ani v nejmenším. Jsem za tuto zkušenost vděčná, protože tolik věcí, které si člověk uvědomí za dobu, kdy je přesvědčen o tom, že umře, si neuvědomí za celý život. 

    Pamatujte si prosím, že naděje vždy umírá poslední, nesmíte nic vzdát předem a uvidíte, že s trochou víry v sebe a ve své uzdravení se vám to nakonec podaří.

    Autorka:
    » přejít do diskuse

    Diskuse k článku  (3)

    Příspěvek z 21. května 2015 v 18:49.
    Denča123789 v něm napsala:

    To je mi moc líto vždycky jsem si myslela že kdyby my lékaři oznámili takovou zprávu byla bych úplně v klidu a ničeho se nebála ale u tohohle článku jsem málem brečela27 tahle myšlenka mi asi změnila život.:-) Moc díky.

    Příspěvek z 19. května 2015 ve 20:59.
    zanulka11 v něm napsala:

    11

    Chudáčku
    Já mám problémy se záchvaty pláče. Brečím, když si vspomenu na rodiče. 13
    U tohodle jsem se taky rozbrečela.
    Touto dobou mám problémy

    1327

    Příspěvek z 18. května 2015 ve 22:36.
    Bastynka v něm napsal:

    och...

    To je veľmi smutné...je mi to naozaj ľúto. Máš pravdu...nikdy si to my zdraví neuvedomujeme...
    Veľa šťastia. :)