Trvalo to něco přes týden. Potom jsme ji objevili. Jak už jsem psala, neexistovala žádná jiná kočka, se kterou bychom si ii mohli splést. Byla to tedy opravdu ona. Vídali jsme ji za oknem, ob tři domy od toho našeho. Sedávala tam každý den a smutně se dívala ven. Byl to hrozný pohled. Naše milovaná kočička tam byla zavřená!

No a tak jsme tam zazvonili, mohly to být tak tři dny po tom, co se tam objevila. Chvíli jsme si povídali, poté došla ke dveřím. Okamžitě ji zahnali zpátky. Ptali jsme se, proč to udělali. Odpověděli, že ji mají novou, tak ať se jim neztratí. Na otázku, odkud ji mají, řekli, že ji koupili za tisícovku na trzích v Ostravě.

Tisícovku za kočku? To trochu přehnali. Byla to venkovská pouliční křížená kočka. A navíc naše. Zmínili jsme, že jsme měli „podobnou“ a nedávno se nám ztratila. Tak pohotovou odpověď, že to určitě není ona, že to musí být „náhoda“, jsem v životě neslyšela a nejspíš už ani neuslyším. Vždyť odpověděli dřív, než jsme dořekli otázku. Po tomto výstupu nebylo nejmenších pochyb. Kočka byla naše. Jenže oni to dál popírali.

Tak nás napadlo je požádat o účtenku. Když ji koupili. Přece nějakou musí mít. Dozvěděli jsme se, že ji vyhodili, ale na trzích se většinou účtenky nedávají.

Nicméně nám naši kočku nevrátili. Teď jsou tomu skoro dva roky. Ona žije pořád u nich. Musím přiznat, že se o ni starají dobře. Taky měla třikrát koťata.

Ale je naše! Copak je toto nějaká spravedlnost? Je na světě vůbec nějaká spravedlnost?