Alíkovina

Náš noční pochod

vydáno  •  Cestování

Na táboře se dá zažít ledacos. Ostatně já bych o tom mohla povídat. A kapitola sama o sobě by byly noční hry.

Noční obloha nad Beskydskou oblastí tmavé oblohy (BOTO) , © archiv projektu

Jednou nás vedoucí na táboře v noci vzbudili a řekli nám, že si máme vzít šátky a baterky. Jednomu klukovi dali batoh s láhví vody a se suchary, ale toho si nikdo nevšiml. Zavázali nám oči a řekli nám, že se máme chytnout za ruce. Slyšela jsem rány do nějakého plastu a myslela si, že někam jedeme loďkami. Nechtěla jsem jít, protože jsem si myslela, že jsme na okraji řeky a že tam spadnu. K řece jsme nešli, takže to vypadalo asi dost vtipně, když jsem se pořád zastavovala na louce a kolem sebe tápala rukama. Posadili nás na nějaká sedadla a když jsem uslyšela bouchnutí dveří a došlo mi, že jsme v autě. Jeli jsme docela dlouho, až jsme si mysleli, že snad nikdy nezastavíme. Když jsme zastavili, vedoucí nám řekli, že si šátky máme sundat, až neuslyšíme motor auta.

Když jsme si je sundali, byli jsme úplně dezorientovaní. Stáli jsme na nějaké cestě a kolem nás bylo pole. Jediné štěstí bylo, že v batohu byla i mapa. Fakt se nám nechtělo o půlnoci někde zvonit a vysvětlovat, co děláme v 1 hodinu ráno venku. Smůla ale je, když máte mapu a nevíte, kde jsme. Prostě jsme šli a když jsme narazili na první vesnici, našli jsme si ji na mapě a pak to šlo docela rychle.

Kukuřičné suchary,které jsme měli s sebou, jsme snědli asi za pět minut. Když jsme došli do tábora, přepadli jsme hlídku, která z nás málem dostala infarkt, ale pak se uklidnila, a sežrali jsme balíček sušenek, který jsme našli v zásobárně. Pak jsme šli spát. Vedoucí si z nás udělali srandu, že bude rozcvička, ale pak nás nechali spát. Všichni, i my jsme se hodně divili, že jsme 13 km ušli za 1,5 hodiny.

Sice to byl strašidelný zážitek, ale je to můj nejmilejší zážitek, protože mi ukázal, že neztratím odvahu, když je potřeba. Doufám, že se vám článek líbil.;-)

Autorka: (12 let)
» přejít do diskuse

Diskuse k článku  (8)

Příspěvek z 17. ledna v 11:55.
panglaq v něm napsal:

Hmm... ...to mi něco připomíná.
Asi v rámci výletů do Vídně tuším tak v 8. třídě jsme měli noční bojovku, takže jsem tedy rychle varoval naší třídní vyučující, že to určitě nezvládnu a ona udělala tu chybu, že mě neposlechla a donutila mě se zúčastnit. Nikdy předtím jsem to nezažil. Už si to přesně nepamatuji, maximálně že byla tma jako v pytli (ale ne tak docela, baterky byly@)->-:-D) a měli jsme myslím hledat ostatní, kteří se museli schovat do keřů. (Au!) Já jsem to totálně hnojil, kopal jsem do ostatních a nakonec jsem se úplně ztratil z cesty, takže na mě ostatní zezdola svítili baterkami a asi až za hodinu jsem se v hrozných bolestech působených keři dostal dolů ze srázu (měli jsme dvě hranice, křížovou cestu a silnici, ovšem já tu křížovou cestu nějak omylem překračoval). Tehdy jsem z toho měl opravdu strach, ale dnes to beru pozitivně.;-D:-D:->

Příspěvek z 17. ledna v 8:32, upravený po 8 minutách.
majdula2000 v něm napsala:

My teda byli dost mimo civilizaci, takže bylo vlastně jisté, že nás nikdo neuvidí. Maximálně třeba vedoucí z jiných táborů, které byly nedaleko, ale těm by myslím bylo jasný, že jen hrajem hru.:-D

Btw... Možná to bylo i tím, že už jsme byli větší. Byl to tábor pro teenagery, kde nejmladším bylo nějak kolem 12, 13. Spoustě lidí ale samozřejmě i víc, nejstaršímu klukovi bylo myslím 18. Krom toho jsme měli povolené mobily. Ne snad, že bychom hledali cestu zpátky podle GPSky, ale prostě kdyby se cokoliv stalo.:-)

Příspěvek z 16. ledna ve 23:40.
Prackal v něm napsal:

Asi jsem už tak vystrašený ze všech zákazu a příkazů a pohledů společnosti, že to prostě na našem táboře nepovolím. Nejde tam ani o to že by se těm dětem něco stalo. Většinou tušíš co dítě dovede když s tebou dítě jede na tábor už poněkolikáté ... Poznáš jak je samostatné. Ale cizí lidi kteří by viděli takové dítě jít někde v noci samotné by mohli volat hned PČR ... A v dnešní době když se něco takového dostane třeba do zpráv tak ten tábor můžeš zavřít. Myslím si, že s náma dokážou děti zažít "drsné" chvilky i méně veřejným způsobem. :D