Jednou nás vedoucí na táboře v noci vzbudili a řekli nám, že si máme vzít šátky a baterky. Jednomu klukovi dali batoh s láhví vody a se suchary, ale toho si nikdo nevšiml. Zavázali nám oči a řekli nám, že se máme chytnout za ruce. Slyšela jsem rány do nějakého plastu a myslela si, že někam jedeme loďkami. Nechtěla jsem jít, protože jsem si myslela, že jsme na okraji řeky a že tam spadnu. K řece jsme nešli, takže to vypadalo asi dost vtipně, když jsem se pořád zastavovala na louce a kolem sebe tápala rukama. Posadili nás na nějaká sedadla a když jsem uslyšela bouchnutí dveří a došlo mi, že jsme v autě. Jeli jsme docela dlouho, až jsme si mysleli, že snad nikdy nezastavíme. Když jsme zastavili, vedoucí nám řekli, že si šátky máme sundat, až neuslyšíme motor auta.
Když jsme si je sundali, byli jsme úplně dezorientovaní. Stáli jsme na nějaké cestě a kolem nás bylo pole. Jediné štěstí bylo, že v batohu byla i mapa. Fakt se nám nechtělo o půlnoci někde zvonit a vysvětlovat, co děláme v 1 hodinu ráno venku. Smůla ale je, když máte mapu a nevíte, kde jsme. Prostě jsme šli a když jsme narazili na první vesnici, našli jsme si ji na mapě a pak to šlo docela rychle.
Kukuřičné suchary,které jsme měli s sebou, jsme snědli asi za pět minut. Když jsme došli do tábora, přepadli jsme hlídku, která z nás málem dostala infarkt, ale pak se uklidnila, a sežrali jsme balíček sušenek, který jsme našli v zásobárně. Pak jsme šli spát. Vedoucí si z nás udělali srandu, že bude rozcvička, ale pak nás nechali spát. Všichni, i my jsme se hodně divili, že jsme 13 km ušli za 1,5 hodiny.
Sice to byl strašidelný zážitek, ale je to můj nejmilejší zážitek, protože mi ukázal, že neztratím odvahu, když je potřeba. Doufám, že se vám článek líbil.
) a měli jsme myslím hledat ostatní, kteří se museli schovat do keřů. (Au!) Já jsem to totálně hnojil, kopal jsem do ostatních a nakonec jsem se úplně ztratil z cesty, takže na mě ostatní zezdola svítili baterkami a asi až za hodinu jsem se v hrozných bolestech působených keři dostal dolů ze srázu (měli jsme dvě hranice, křížovou cestu a silnici, ovšem já tu křížovou cestu nějak omylem překračoval). Tehdy jsem z toho měl opravdu strach, ale dnes to beru pozitivně.
