Hmm... ...to mi něco připomíná.
Asi v rámci výletů do Vídně tuším tak v 8. třídě jsme měli noční bojovku, takže jsem tedy rychle varoval naší třídní vyučující, že to určitě nezvládnu a ona udělala tu chybu, že mě neposlechla a donutila mě se zúčastnit. Nikdy předtím jsem to nezažil. Už si to přesně nepamatuji, maximálně že byla tma jako v pytli (ale ne tak docela, baterky byly) a měli jsme myslím hledat ostatní, kteří se museli schovat do keřů. (Au!) Já jsem to totálně hnojil, kopal jsem do ostatních a nakonec jsem se úplně ztratil z cesty, takže na mě ostatní zezdola svítili baterkami a asi až za hodinu jsem se v hrozných bolestech působených keři dostal dolů ze srázu (měli jsme dvě hranice, křížovou cestu a silnici, ovšem já tu křížovou cestu nějak omylem překračoval). Tehdy jsem z toho měl opravdu strach, ale dnes to beru pozitivně.

My teda byli dost mimo civilizaci, takže bylo vlastně jisté, že nás nikdo neuvidí. Maximálně třeba vedoucí z jiných táborů, které byly nedaleko, ale těm by myslím bylo jasný, že jen hrajem hru.

Btw... Možná to bylo i tím, že už jsme byli větší. Byl to tábor pro teenagery, kde nejmladším bylo nějak kolem 12, 13. Spoustě lidí ale samozřejmě i víc, nejstaršímu klukovi bylo myslím 18. Krom toho jsme měli povolené mobily. Ne snad, že bychom hledali cestu zpátky podle GPSky, ale prostě kdyby se cokoliv stalo.

Asi jsem už tak vystrašený ze všech zákazu a příkazů a pohledů společnosti, že to prostě na našem táboře nepovolím. Nejde tam ani o to že by se těm dětem něco stalo. Většinou tušíš co dítě dovede když s tebou dítě jede na tábor už poněkolikáté ... Poznáš jak je samostatné. Ale cizí lidi kteří by viděli takové dítě jít někde v noci samotné by mohli volat hned PČR ... A v dnešní době když se něco takového dostane třeba do zpráv tak ten tábor můžeš zavřít. Myslím si, že s náma dokážou děti zažít "drsné" chvilky i méně veřejným způsobem. :D