Byl pátek, 14. 10. 2022, a já se probudila příliš brzy, v pět hodin ráno. Ihned jsem vzbudila mamku a začala se připravovat. Oblékla jsem se, vyčistila si zuby, učesala se a připravila si batoh. Učitel psal, že máme sraz u autobusu v 6:30 ráno (v tu dobu normálně vstávám). Vyrazili jsme tedy ke škole, kde už stála jedna z mých kamarádek. Pozdravily jsme se a čekaly společně na ostatní z naší a jiné třídy. Po pár minutách dorazil i učitel. Ale někdo tam chyběl. Kamarád si myslel, že je sraz v 7 hodin, a proto přiběhl na poslední chvíli. Naštěstí to vše stihl, já a kamarádka jsme si oddychly a mohli jsme jet!

Jeli jsme tak 3 hodiny. Na benzínové pumpě jsme si kupovali energy drinky, kávu a vše možné, co nás udrželo vzhůru. Sledovali jsme mapu a čekali, než překročíme hranice.

Hranice jsme překročili a jeli do Míšně (německy Meissen). Tam jsme navštívili muzeum porcelánu, kde nás překvapili svými kousky z bílé hmoty. Už jste někdy viděli obří porcelánovou vázu, která stojí přes 26 000 euro? Něco takového tam měli. Upřímně to tam bylo dost drahé. I jejich káva stála 5 euro. Moc se mi líbila soška usmívajícího se pána (asi to byl Buddha, ale kdo ví). Bohužel jsem neměla tolik peněz, abych si ji koupila. Muzeum jsme měli prohlédnuté, přesunuli jsme se na náměstí, kde byl krásný hrad, věž a radnice. Na hrad šlo málo lidí, protože se většina nechtěla koukat na kopii Pražského hradu (opravdu to vypadalo jako Pražský hrad). Měli jsme krásnou vyhlídku na řeku Labe. Když jsme se vrátili, nastoupili jsme do busu a jeli do Drážďan.

V Drážďanech (Dresden) jsme navštívili galerii. Učitel zahájil pátrání po obraze, na kterém byl muž, který vypadal jako on. Obraz jsme napoprvé nenašli, ale zeptali jsme se sekuriťáka a ten nás tam zavedl. Ten pán na obraze opravdu vypadal jako náš učitel. Moc jsme si návštěvu galerie užili, hlavně přerušování laserových čar. Stačilo se přiblížit cca 25 cm k obrazu a už to pípalo, dokavaď jste neodešli. No, naše skupina to trochu rozbila a začalo to pípat, i když jsme byli uprostřed místnosti. Byla sranda.

„Nechoďte k těm obrazům!“ – Učitel
Z druhé místnosti se ozvalo další pípnutí.

Poté nás provedl průvodce po náměstí a povyprávěl nám o jeho historii. To byla asi nejvíc klidná chvíle našeho výletu. Jinak jsme byli jako divoká zvěř. Trochu to byla nuda, protože ohořelé věci z 2. světové války bylo pro mne opravdu nezajímavé téma. Po dlouhém vyprávění jsme se odebrali na náměstí, kde byl obří obchodní dům. Učitel nám řekl něco o místě srazu a o tom, jak dlouho tam můžeme být, a pustil nás dovnitř.

Náš první cíl bylo jídlo. Od rána jsme měli jen kafe a nějaké buráky. Já, Terka a Honza jsme šli hledat McDonald a ostatní ze skupiny šli do Primarku. McDonald jsme ale nenašli a šli tedy za nějakou sekuritou, aby nás navedla (i když jsme neuměli skoro vůbec německy). Ptali jsme se, jestli neumí anglicky, ale zamračeně zavrtěli hlavou. Když se ale dozvěděli, že jsme z Česka, spustili na nás polštinu, které jsme alespoň trošičku rozuměli. Navedli nás a my se dostali přes první překážku. Teď už si jen objednat cheeseburger a nugety. Paní v McDonald uměla naštěstí anglicky. Už to nebylo tak těžké.

Terka si odběhla do obchodu pro vodu a když se vracela, pohmoždila si prst u ruky. (V McDonald byly takové děrované židle a Terka strčila prst do té nejmenší dírky.) Chvíli to vypadalo jen naraženě, ale pak jí ten prst křupl a musela za učitelem, protože ji to bolelo. (Teď nevím, jak na tom je, nikdo mi o tom nic neřekl).

Po chutném a pozdním obědu jsme si dali bubble tea, který byl tak dobrý, že jsme si ho dali dvakrát. Když jsme se šli podívat, jak je na tom Terka, dozvěděli jsme se, že jsme celý ten volný čas strávili jen v McDonald’s a v bubble tea odchodě. Rychle jsme letěli do prvního obchodu, co nás napadl. Naštěstí jsem si stihla koupit hezký pásek a pro sestru náušnice.

No a pak následovala jen cesta domů. Do Černošic jsme přijeli tak v 21:00. Cestou domů jsem si ale udělala hodně kamarádů.