Jeli jsme s bráchou za mamkou do práce, jelikož bydlíme na vesnici, museli jsme jet autobusem a následně přestoupit na trolejbus. Já stála, Radim (bráška - je mu 8) seděl a já mu řekla: Hele, příští zastávku vystupujeme, ok? :)

Znovu jsem si nandala sluchátka do uší a vychutnávala si hudbu. Zrovna mi hrál soundtrack z filmu Počátek (což samo o sobě není veselá hudba) a najednou to bylo, jako kdyby ten trolejbus strašně prudce zabrzdil, a mně doslova začal probíhat život před očima.. Až křečovitě jsem se držela sedadla a měla jsem obrovité štěstí, že jsem se udržela. Nějaká paní s malým dítětem (tak tříletým) na mě spadla a asi další 4 na nás.. vedle mě se neudržel pán, kterého pak odvážela sanitka. Myslela jsem si, že jsme jenom prudce zabrzdili, ale pak jsem se podívala dopředu a tam totálně roztříštěný přední sklo a poštovní dodávka, do které jsme narazili. Najednou začalo to malé dítě křičet a brečet. Já se otočila na bráchu, který říkal, že se jenom trochu bouchl do hlavy. Hned potom přišel řidič, aby nám řekl, co se stalo - ta dodávka nám vjela do cesty (jeli jsme po hlavní) a my do ní narazili. Řidič zavolal záchranku. Já zavolala mámě, že jsme měli bouračku, a přitom jsem se rozbrečela, brečela jsem pak celou cestu.. Asi po deseti minutách, co se to řešilo, nám řidič řekl, aby nezranění vyšli předním východem.. když jsem pak viděla ten trolejbus zepředu, tak jsem zas začala brečet (nevím proč).. Pak jsem z toho byla dost dlouho mimo, např. jsem nereagovala na otázky, vůbec nemluvila (což je u mě nezvyk) a byla bez nálady. Babička mi řekla, ať si zajdu do kina, tak jsem šla a výrazně mi to zvedlo náladu. Tohle byl rozhodně ten nejhorší zážitek v životě!

Kdyby jste si to chtěli ověřit, zadejte do googlu: Střet dodávky s trolejbusem Plzeň. Rozhodně vám to najde.

(Poznámka redakce: Tento článek autorka vložila dne 4. září.)