Alíkovina

Naše velká rodinka

vydáno  •  Zvířata
Zvířátek máme víc než dost. Je to až k nevíře, ale skoro ke všem jsme přišli náhodou. Začalo to naší Barbarkou a zatím to nekončí.

Když mi byly 4 roky, chtěla jsem nějaké zvířátko. Vždy jsem obdivovala psy a tak jsme se rozhodli pro fenku. Jméno už měla a krásné: Bára. Tak jsme si ji dovezli a věřili jsme té paní, která nám ji prodávala se slovy: "Nebojte se, ona neslintá a nelíná." Než se Barča poprvé napila, sliny jí tekly a jakmile došla první zima začala línat, chlupy se z ní jen sypaly.

Ale i na to jsme si zvykli, jinak neměla žádnou chybu. Byla bezvadná, bezchybná a hodná. I když to bylo zvíře, byla součástí rodiny a dalo se jí věřit. Ten, kdo doma nemá zvíře, to asi nepochopí. Ti, co doma mají zvíře, jakékoli, to určitě chápou.

Můj taťka měl jednoho kamaráda, který choval hodně králíků. Skoro každý týden jsme k němu s Barčou chodily. Když měl mladé, maličké, roztomilé králíčky, tak jsme k němu chodívaly ještě častěji a já jsem si s nimi vždycky hrávala.

Měla jsem všechny ráda, ale nejradši jsem asi měla jednoho jedinečného králíčka s růžovým čumáčkem. Byl celý bílý s několika šedými fleky a jak rostl, čumáček se pomalu stával bílým.

Jednou, když jsme zase šli ke "strejdovi", řekl mi taťka, ať si s sebou vezmu kýbl. Nevěděla jsem na co a za míň než půl hodiny jsem šla směrem domů s Karloskem v kýblu. Byl to přesně ten králík, ke kterému jsem chodila každou návštěvu. Když jsem došla domů, mamka nebyla moc nadšená, ale i tak si Káju zamilovala.

Byl to úžasný králíček, neznám jiného, který by dokázal usnout na zádech a v náručí.

U nás v ulici bydlel kamarád, který měl mladé od morčátek. Řekl, že by mi ho dal zadarmo a tak jsme ke Kájovi přidali nový přírůstek do rodiny: Monťu. Dala jsem mu jméno Monťas, protože je to morče.

A tak jsme všichni stárli, roky běžely a Barunce bylo najednou 5 let a my jsme se rozhodli, že chceme štěňátka. Bylo pro nás ale těžké dát je do jiných rukou, proto jsme si jedno nechali. Bertička byla krásná, jako jediná se podobala "mamce" i "taťkovi". Měla modré, jakoby do spirály zatočené, očička.

O vánocích měl můj kámoš ze školy mladá morčátka a spolužačka si jedno vzala s tím, že se zeptá mamky. Mamka jí ho ale nedovolila, tak Sašenka skončil u nás. Nejdřív ho mamka nechtěla, ale pak, když viděla ty jeho oči a roztomiloučký obličejík, zamilovala se do něj.

A už nás bylo 5: Monťa byl tulící a brzy, velmi brzy si na nás zvykl, což se o Sašovi říct nedá.. ještě teď je plachý a to je u nás už 3 roky.

Když k nám přišla jiná paní s tím, že má holku a že by chtěla mladé, zjistili jsme všichni s údivem, že Karel není Karel, ale je to Kájinka. Asi 3 roky poté jsme ve výběhu, který dělala mamka pro hlodavce (tak jim říkáme), našli želvu.

Byla jsem strašně ráda a protože si pro ni nikdo nepřišel, byl Polďa náš. Udělali jsme mu nádherný domeček, ohradu s bazénem na dvoře. Mohl tam být pouze do zimy. Na zimu byl u nás doma.

Když dostal plíseň, nemohl být ve vodě, ale na suchu nechtěl žrát. Tak jsme ho museli dát do vody. Důkaz toho, že jsme všichni naše zvířecí členy rodiny milovali, bylo to, že se koupal v naší vaně a jedl náš syrový oběd (kuře).

Láska je láska. Zní to možná divně, ale i želvy mají své dny. Když vstal levou zadní, byl protivný a tvrdohlavý jako mezek.

Tak a je nás už šest. Milujeme se, jsme rodina a zažili  jsme víc legrace, než kdy předtím. A věřím, že to není konec.

PS: Na fotce je jen Berťa s Bárou.

Autorka:
» přejít do diskuse

Diskuse k článku  (5)

Příspěvek z 15. ledna 2014 ve 21:13.
Červík07 v něm napsala:

Dooobrý ! Článek se ti fakt poved.

Příspěvek z 29. listopadu 2013 ve 22:48.
any4 v něm napsala:

Any4

nás je víc: já,ségra,ségra2,mamka,tatínek,papoušek žako.papoušek andulka,králík,králík2 a křeček

ha,o 4 víc než vy-prej ,,velká rodinka"
111

Příspěvek z 21. listopadu 2013 v 9:27.
kackachocho1 v něm napsala:

kráááásnááá fotka...