"Adame, neblázni, musíme to sebrat," říkaly jsme nejdřív, ale pak Denča namítla, že to nejde - jsme na to moc malí. Rozhodli jsme se, že zavoláme na Linku bezbečí - mám číslo uložené v mobilu. Ale hned přišel další problém: kdo bude volat? Nikomu se nechtělo...

Už to vypadalo, že to vzdáme, když jsem se rozhodla, že zavolám. A volala jsem. Zvedla to nějaká paní: "Prosím, tady Linka bezpečí." Řekla jsem jí, že jsme našli injekční stříkačku a nechceme, aby se o to někdo poranil. Na otázku, co s tím, paní poradila, ať se obrátíme na policii.

Tak jsem zase volali - tentokrát Adam. Opět povídání o tom, jak jsme našli injekční stříkačku, a opět odkázání: "Obraťte se na městskou policii," slyšeli jsme tentokrát. Tak jsme se potřetí dohadovali, kdo bude volat? Tentokrát to moc dlouho netrvalo - popadla jsem telefon a vytočila číslo. Když jsem jim popsala místo, tak už jsme jen vyhlíželi.

Dokonale jsme si to rozdělili - dvě kamarádky koukaly z jedné strany, jeden byl u stříkačky a druhý koukal z druhé strany. Bylo to za panelákem u křoví. Chvíli to trvalo, když jsem najednou zahlédla policejní auto. začala jsem na celé kolo volat: "Už jedou! Už jsou tady! Honem! Pojďte!"

Přijela policistka i s kolegou, vzali stříkačku a ptali se nás, jestli jsme na to nesahali. Odpověděli jsme, že ne. Pak už šel Adam i kamarádka domů a ta druhá šla na kroužek stejným směrem, jako já. Když jsme tak cestou šly, říkaly jsme si, že jsme dobří a měly jsme opravdu bezva pocit. Jako když uděláte světový rekord, nebo tak něco. Takže se nebojte zavolat!

Vizitka autorky článku na Alíkovi kájulísek