Ve středu 29. dubna jsme vyjeli se školou do koncentračních táborů Osvětim a Březinka. Tuto možnost měli vybraní žáci 8. a 9. tříd. 

Vyjížděli jsme brzy ráno. Cesta autobusem do Osvětimi trvala kolem dvou hodin. Mezitím nám pustili dokumentární film Šedá zóna (Grey Zone). U hlavní brány nám paní učitelka rozdala vstupenky. Vešli jsme dovnitř přes bránu, rozdali nám sluchátka, abychom více rozuměli tomu, co nám česky mluvící průvodce říká. Jako průvodce jsme měli mladší paní. Vyprávěla nám o tom, jak to měli lidé, kteří byli uvězněni a terorizováni v koncentračním táboře, velice těžké. 

Nacisté v tomto táboře uvěznili kolem 25 miliónů lidí z toho několik miliónů Židů. Židé byli přivezeni do tábora vlakem, aniž by věděli, že jdou do plynu a podobných zařízení, kde budou zabiti. Tito lidé jeli do Osvětimi bez větších obav, protože nevěděli, kam jedou a mysleli si úplně něco jiného. Vlakem jeli přibližně 5 dní a to bez pití, bez jídla, takže není divu, že většina lidí byla totálně vyčerpaná a některé děti zahynuly už během jízdy.

Jakmile vystoupili z vlaku, nacisté jim přidělili oblečení, obuv, byli důkladně prohlédnuti a vlasy jim ostříhali nakrátko. Tyto ustřihnuté vlasy se používali dále, aby měli nacisté peníze. K jídlu dostávali např. bezmasé polévky, něco, co jen zdálky připomínalo kávu.

Není divu, že některé dospělé ženy vážili jen 30 kg. Děti šly rovnou do plynu a dvojčata sloužila k lékařským experimentům. Vězni spávali na postelích po dvaceti, aby ušetřili místo. Věznění lidé měli všelijaké nemoci a vši. Skoro nikomu se z tábora nepodařilo uprchnout. Podařilo se to jenom pár jedincům.

Jedna spalovací pec mohla spálit až 350 těl denně, další lidé se spalovali v plynových komorách. 

Průvodkyně nám vyprávěla smutné příběhy jednotlivých lidí. Občas mi při tom bylo až k pláči, protože vidět ty lidi na obrazech, a v duchu si říkat, že trpěli, je smutné. Šli jsme po jedné chodbě a po celých stěnách byly fotky nejvýznamnějších lidí v rámečcích. Bylo jich opravdu hodně. V jedné z budov byly pozůstatky lidí. Přibližně 7 tun vlasů, které jim holily při příjezdu. Několik set kufrů, se kterými jezdili. Boty, které vypadaly opravdu hrozně. Dále byly na chodbách pověšeny obrazy lidí a z toho byly asi 3 obrazy, na kterých byly vyhublé ženy. Podívaná byla opravdu hrozná a smutná. Lidé tam opravdu trpěli a nejvíce děti. 

Po této prohlídce jsem si toho hodně uvědomila. Například to, že řešíme až moc malé chybičky. Kdyby oni měli v té době řešit problémy, které řešíme teď my, tak by se našim „problémům“ smáli.

Měli bychom si všichni uvědomit, kolik máme v dnešním světě možností a že nejsme skoro v ničem omezení. A uctívat lidi, kteří v té době zahynuli. Mohla mezi nimi být i naše prababička, babička, teta nebo pradědeček, dědeček, strejda.

Do Osvětimi se plánuji jednou vrátit. A pokud jste tam s rodiči nezajeli, tak to rozhodně doporučuji, je to velice poučný a zajímavý výlet.