Byl obyčejný jarní den, sluníčko vysvitlo a my měli jet navštívit po dlouhé době tetu s její rodinou. Jo, to jsem ještě nevěděla, co se stane… Znáte to, máte velkou rodinu část bydlí tam, část zas tam… My bydleli na severu našeho velkého města, zatímco tetička na jihu.
Když jsme dorazili, tak nás vřele všichni přivítali a grilovačka, na kterou bylo už vše nachystané, mohla začít! Hurá! Na zahradě byl velký stůl se sedmi židlemi, na které jsme si já, moje mamka a táta, teta Sofie se strejdou Martinem a jejich sedmiletým synem Richardem posedali.
Přemýšlela jsem pro koho je ta sedmá židle, když v tom na mě někdo zavolal: „Filipíno, pojď si hrát!“ Ten hlas jsem neznala, ale byl tak pronikavý, že jsem se lekla a spadla ze židle. Strnulá jsem rychle vstala, oklepala se a podívala se na chlapce, který na mě volal. Toho přeci neznám, pomyslela jsem si. Mého překvapení si všimli i dospělí a teta Sofie řekla: „Filipíno, to je Ladislav, Ladislave to je Filipína. S Martinem jsme si ho adoptovali.“ Podali jsme si ruce a jednohlasně jsme oba řekli: „Ahoj.“
Poté jsme si odešli hrát na zahradu, zatímco dospělí grilovali maso a hezky papali. Asi po půl hodině jsme se přišli také najíst. „Chcete vepřové nebo kuřecí?“ „A chcete opéct chleba?“ „Chcete k tomu zeleninu?“ Začali se nás všichni ptát. Upřímně řečeno mně to bylo jedno, ale ze slušnosti jsem odpověděla: „Dám si vepřové s opečeným chlebem, hořčicí a zeleninou, prosím.“ Ladislav jen přikývl. Co jsem tak poznala, tak byl málomluvný.
Když jsme byli najezení, opět jsme odběhli z dohledu dospělých, tentokrát jsme si sedli na trávu a Ladislav mě učil skládat Rubikovu kostku, kterou nosil neustále u sebe. Moc mi to nešlo, ale Martin přesto řekl: „Filipíno, jsi šikovná, jde ti to krásně.“ Usmála jsem se a řekla: „Děkuji.“ Ladislav mi úsměv opětoval.
Seděli jsme takhle asi hodinu, když v tom se zničehonic spustil silný déšť. Ach ne! Dospělí asi začali v panice vše sklízet dovnitř, ale Richard jim spíš překážel. Slyšela jsem totiž pronikavý hlas mého táty: „Richarde, netahej za tu záclonu ať ji nestrhneš!“ Užuž jsem se chystala vstát a jít také dovnitř nebo pomoct dospělým, ale Ladislav skoro neslyšitelně řekl: „Počkej“ a strhl mě zpátky na zem.
S tázavým výrazem jsem se na něho otočila, díval se mi zpříma do očí. Už jsme byli oba úplně mokří a dospělým jsme zjevně nechyběli. Také se začalo ochlazovat, takže jsem se zachvěla zimou. Ladislav si toho všiml, protože mi položil otázku: „Není ti zima?“ Jen jsem přikývla, načež si sundal svou mikinu, přehodil ji přes mě a objal mě. Podívali jsme se na sebe, oči se nám leskly, ale slov nebylo třeba, oba jsme věděli, co chceme. Dali jsme si pusu. Bylo to krásné!
