A co to zkusit takhle?
Do pokoje se vám vnutí pár slunečních paprsků, je osm, ale žádný budík nezvoní. Vstanete a vratkými kroky jdete do koupelny. Netlačí vás čas. Potom se naprosto v klidu nasnídáte a vypijete čaj.
A pak … si pustíte počítač. Zadáte přihlašovací údaje na internetovou stránku vaší školy a nic vám nebrání se začít učit. Každé ráno máte na stránce seznam úkolů od vašich profesorů. Co na tom, že jste je nikdy neviděli.
Zní to jako sci-fi?
Cena pro miškuhrabalkuZatímco v roce 2007 Míša Macháčková, známá na Alíkovi pod přezdívkou miškahrabalka, byla pouze pozorovatelem konference JuniorInternet, v roce 2010 se dostala mezi oceněné. To vše díky textu o škole budoucnosti, který vám nabízíme. Gratulujeme a těšíme se na další úspěchy! |
Nejhorší ze všeho je totiž být sám sobě šéfem. Být sám sobě tím "rasem", který sám sebe donutí opravdu pracovat. A pokud ano, nikdy to nebude ono.
Každý z nás má ve škole nějakého oblíbeného profesora, který je chytrý, umí učit, zaujme, nebo je prostě "jenom" zajímavý jako člověk, který toho mnoho ví. A na co se ze školy nejvíc vzpomíná? Na šílené kantorky, které nosily natáčky do hodin, na profesory, kteří říkali nesmyslné "hlášky" a my jsme strávili hodiny přemýšlením, co tím asi sledují. A taky na to, jak jsme se spolužáky seděli v parku a smáli se jim, i když jsme to vesměs nikdy nemysleli zle.
Ta profesorka, i když trochu šílená, přeci jen ví, jak se anglicky řekne červenka. A tak se někdy přeci jen ozvou slova obdivu. Obdivu k lidem, kteří jsou ve svém oboru mistry. Ale jak máme obdivovat člověka, kterého jsme nikdy neviděli a který nám akorát každé ráno pošle úkoly? Odpověď zní jasně: Těžko.
Škola je školou proto, aby nás připravila do života. Není jen institutem, který shromažďuje lidi, kteří jsou ochotni nám do hlavy "nalejt" co nejvíce informací, ale také místem, kde se poprvé setkáme s jakýmsi firemním systémem. Jsou tam vedoucí pracovníci (ředitel, zástupci), nadřízení (profesoři), "obyčejní" zaměstnanci (my – žáci) a spousta "pomocného personálu" od uklízeček, přes kuchařky ve školní jídelně až po hospodářky a účetní. A k těmto lidem se musíme umět chovat, což se v kuchyni u notebooku jen tak nestane. Maximálně nám na to může někdo položit teoretickou otázku.
Nikdo z nás si ale nedovede představit život bez spolužáků. Léta strávená ve škole jsou přeci jen především o spolužácích, ze kterých se vesměs vždy vyklubou skvělí kamarádi. Chtěli bychom tohle vyměnit za neosobní "osobní" počítač?
Jistě, vzdělávání pomocí internetu má velkou budoucnost. Pomůže lidem, kteří jsou nemocní, aby se mohli učit stejně jako ti zdraví. To je asi největší přednost naší doby. Umožňuje lidem, kteří neměli tolik štěstí, začlenit se do společnosti. Pro ty je výuka pomocí internetu a počítačů vůbec mnohdy jedinou možností.
A jak to vypadá na školách teď?
Budu mluvit o tom, co znám, tedy o té naší. Škola začíná ráno, mnohdy ještě před východem slunce a v zimě se kolikrát končí až po jeho západu. Předmětů je spousty a spousty a domácích prací taky není zrovna málo. Není týden, kdy by se nepsala alespoň nějaká písemka. A tak je to skoro celý rok. Ale jsou taky lyžařské kurzy, seznamovací výjezdy, školy v přírodě, výukové výjezdy do zahraničí, exkurse na Matfyzu, volné hodiny a spousta jiných věcí, o které bychom se učením pouze pomocí internetu ochudili.
Možná by ale nebylo špatné oba systémy zkombinovat. Ráno se vzbudíte a jdete do školy. S sebou si nesete malý osobní počítač. Je hodina biologie, píšete si poznámky na klávesnici, ne na papír. Profesorka na konci hodiny řekne, že vám na školní výukovou stránku poslala zadání seminární práce. Právě přes tuto stránku ji práci ve virtuální podobě i odevzdáte. Hodně podobně to vypadá i na ostatních hodinách. Večer přijdete domů a rozhodně nemusíte hledat mezi zmuchlanými papíry poznámky k zítřejší písemce. Máte je uložené v počítači. Pokud vám není něco jasné, vyhledáte si látku na internetu. Neexistuje problém se zapomenutým sešitem, všechny je máte neustále u sebe.
Takto to v některých případech už teď na školách vypadá a tomuto systému patří i budoucnost. Vždy by ale měla zůstat možnost volby mezi papírem a klávesnicí, mezi knihou a e-bookem.
Vždycky bychom se měli pokoušet udržet alespoň částečně kontakt s tím, jak to bylo. Protože to je systém ověřený léty, takže ho můžeme reformovat, využít moderních technologi, ale nikdy bychom neměli úplně zrušit kontakt učitele a žáka tváří v tvář.
