Neříkám, že je to snadné. Vlastně to bolí. I když vím, že všechno jednoho dne zmizí, nemůžu si pomoct. Pořád se do toho vrhám, pořád miluju, i když vím, že nakonec všechno vybledne. A Kael bude ten, kdo vybledne taky.

Bylo to, jako kdyby mi vesmír dopřál něco krásného jen proto, aby mi to vzal. Někdy mám pocit, že mi to dělá schválně, abych nikdy neměla jistotu, že to, co prožívám, zůstane. Ale možná je to i takhle lepší. Možná je to důvod, proč se vztahy ve světě dočasné lásky nedělí na ty „dobré“ nebo „špatné“, jen na ty, které už jsou zapomenuté, a ty, které právě probíhají.

Kael… vždycky jsem si myslela, že jeho láska pro mě bude nějak jiná. Vždycky jsme si rozuměli, smáli se, povídali o všem a o ničem a nikdy mi nevadilo, že všechno, co jsme prožili, má stanovený časový limit. S Kaelem bylo všechno snadné. Jako bychom si byli souzeni, ale přesto jsme věděli, že si nás osud vybral jen na chvíli. A ta chvíle byla úžasná.

Vzpomínám si, jak jsme poprvé seděli na střeše jeho domu a koukali na západ slunce. Všude kolem nás bylo ticho, až na ten klidný šum větru, a my jsme tam seděli a povídali si o našich snech, o tom, jak bychom chtěli cestovat po světě, jak bychom chtěli mít svůj vlastní malý domek u jezera. Bylo to, jako bychom byli jediní lidé na světě, a tehdy jsem si myslela, že jsme nějakým způsobem výjimkou. Že my budeme ti, co se nikdy neztratí.

Ale, jak to bývá, nic netrvá věčně.

Roky plynuly a každým dnem jsem cítila, jak se mezi námi vytváří tichá propast. Nebylo to nic dramatického, nic, co by člověk mohl nazvat „koncem“. Bylo to jen… prázdno. Malé mezery v našich rozhovorech, nečekané ticho, které jsem dřív nedokázala vysvětlit. A pak přišel den, kdy jsem se probudila a všechno bylo jinak.

To ráno jsem šla do kuchyně, vzala si hrnek s čajem a všimla si, že něco není v pořádku. Kael byl ve vedlejší místnosti, ale jeho přítomnost byla cizí. A nejen jeho přítomnost. Celý ten dům, naše společné chvíle, naše vzpomínky na smích a plány na budoucnost… to všechno mi začalo připadat vzdálené. Připadalo mi, že už ho vlastně ani neznám.

A když na mě Kael promluvil, bylo to, jako by to nebyl on. „Ahoj,“ řekl tiše, ale jeho hlas mi zněl jako z nějaké vzdálené země. A já mu odpověděla stejně prázdně: „Ahoj.“

Stála jsem tam, dívala se na něj a necítila vůbec nic. Nedokázala jsem to vysvětlit, ale něco se změnilo. Něco v mém srdci, co ještě před pár dny bylo plné, bylo teď prázdné. A vím, že on to cítil stejně.

Kael se na mě podíval, jako by se snažil něco najít v těch prázdných očích, ale nakonec jen pokrčil rameny. „Já jsem Kael,“ řekl, „a ty jsi… Aria?“ Usmál se, ale ten úsměv byl jiný než předtím. Byl smutný.

Pak se otočil a odešel. A já jsem věděla, že už nikdy nebudeme ti, kteří si slibují, že se nikdy neztratí. Uvědomila jsem si, že naše láska nebyla nic víc než dočasná epizoda v nekonečné knize. I když Kael už byl jen někdo, koho jsem jednou milovala, v mém srdci zůstalo místo pro vzpomínky. A to mi stačilo.

Ve světě dočasné lásky není místo pro zármutek. Láska přichází, odchází a my se učíme milovat bez očekávání. Ať už zapomeneme, nebo ne, žijeme, jako by každá chvíle mohla být tou poslední.