Brzo v parném ránu jsem se vydal s kamarádem na celodenní výlet na poměrně blízkou vyhlídku. Počasí nám až na pár mráčků na obzoru přálo, a tak jsme ujeli deset kilometrů bez nějakých příhod. Ze zpevněné cesty jsme sjížděli na cestu pro pěší, a jelikož se nedalo jet přes kořeny, výmoly a kamení rychle, tak než jsme ujeli dva kilometry, zastihl nás déšť.
Dojeli jsme k turistickému značení a naše zjištění nebylo moc příjemné. Lilo jako z konve a zbývalo nám ještě 12 kilometrů. Brzy už i nepromokavé bundy propouštěly déšť. A rozhledna s restaurací nikde. Pomalu nám docházelo, že už bychom měli být dávno v cíli, a vyhlídka nikde. Ale podle značení jsme jeli dobře.
Liják zesílil a také padla mlha, při které jsme měli problém pozorovat turistické značení. Po nějaké chvíli jsme uviděli jakýsi obrys budovy. Kamarád zařval „Hurá!“ a zabral pořádně do pedálů. Což asi nebylo úplně na místě, jelikož mu na mokrém kameni podklouzlo kolo a spadl do mokrého bláta. Strachoval jsem se, jestli se mu něco nestalo, ale naštěstí byl v pořádku. Avšak můj oddych netrval dlouho, zjistili jsme totiž, že jak spadl s kolem, přehazovačka se zasekla o kořen a celá se urvala.
Přestávalo pršet, konečně jsme se mohli posadit do teplé místnosti v restauraci a také jsme spatřili nádhernou duhu. Kofola a hranolky nám zvedly náladu a začali jsme přemýšlet, co s rozbitou přehazovačkou. Naštěstí měli v restauraci nějaké nářadí, takže jsme přehazovačku provizorně opravili. Rodičům jsme pro jistotu napsali zprávu, že jsme v pořádku dorazili. Dolů z vyhlídky jsme rozhodně šlapat nemuseli, naopak dát ruku z brzdy by znamenalo zrychlit a sklouznout na nějakém kameni. Déšť přestal úplně a než jsme dorazili domů, tak se vyjasnilo. Ale jaké překvapení mě čekalo doma.
Nešla elektrika, takže žádné pohodlí mě nečekalo! Baterie od notebooku byla naštěstí plně nabitá a některé programy nebo hry fungují i bez internetu. A přece jsem se nemohl dočkat, až elektriku zapnou, jelikož Alík funguje jen s internetem!
