Vzali jsme si vše potřebné: stan, dva spacáky a ostatní potřebné věci k táboření. Jakmile jsme všechno měli, tak jsme vyrazili do Jindřichova Hradce. Šli jsme z našeho rodného města Znojma na nádraží. Na nádraží jsme si koupili jízdenky a jeli jsme vlakem do Jindřichova Hradce.

Poté, co jsme dorazili do Jindřichova Hradce, tak jsme vystoupili z vlaku a šli jsme na náměstí, abychom se naobědvali. Po obědě jsme si zahráli slovní hru na cizí slova, ve které jsem na začátku vyhrával, ale potom jsem byl rozdrcen tátovým enormním slovníkem cizích slov, který měl v hlavě. Hra nás ale za nedlouho přestala bavit, a tak jsme šli ven z města hledat místo na spaní.

Co se týče ideálního místa na spaní, tak jsme hledali docela dlouhou dobu, poněvadž můj otec chtěl najít takové místo, které by bylo nepříliš dostupné, aby nás nikdo nenašel, klidné a na dobrém terénu. Konečně jsme ho našli. Bylo na poli poblíž Bystřic za trnkami a borovicemi. Tam jsme společně postavili stan, dali jsme všechny věci do stanu, navečeřeli jsme se a zanedlouho usnuli.

Druhý den se ale stala katastrofa, neboť mě strašně začala bolet levá noha, na které jsem měl odřený palec. Museli jsme zpátky do Znojma. Rychle jsme se sbalili, dali si rychlou snídani a jeli jsme vlakem domů. Doma jsme šli hned do nemocnice. Od doktora jsem se dozvěděl, že to naštěstí není nic vážného. Jen nemůžu dva měsíce chodit a též musím chodit v otevřené obuvi. Také musím jíst tablety proti zánětu a máčet si levou nohou dvakrát denně v heřmánku.

Z této krátké povídky plyne poučení. Když se ukáže nějaká nemoc, je dobré ji řešit dříve, než se plně rozvine. Jinak by ani deset doktorů nemuselo pomoci.