V neděli jsme ráno uklidili, zabalili si věci a už jsme jen tak seděli a povídali a zpívali a hráli na kytaru. Občas jsme se podívali z okna ven. Bylo hnusně. Pršelo děsným způsobem a foukal hrozný vítr. Viděli jsme, jak se na protější střeše dopadající déšť tím prudkým větrem rozprašuje do takové jemné vodní tříště.
Seděli jsme v teplé místnosti, povídali si, hrálo se na kytaru a byla pohoda. Tu jsem náhle dostal takový uhozený nápad. Napadlo mě, jestli když je tak zima a prší, jestli nahoře v Krušných horách padá sníh a jestli bych se tam nemohl podívat. A otevřel jsem jízdní řád a zjistil, že kdybych se teď zvedl, odjel vlakem do Moldavy a hned za zas vrátil, tak bych se vrátil právě tím vlakem, na který kamarádi čekají a kterým pojedou do Mostu, kde mají přípoj do Prahy. A mohl bych jim ještě povyprávět, kolik je nahoře sněhu.
Tak jsem asi dvěma tiše řekl, že se ještě uvidíme, s ostatními jsem se už jako definitivně rozloučil a vyrazil jsem ven do toho hnusu. Došel jsem k nádraží Osek - město na trati Most - Moldava. Vlak, přesněji řečeno motorový vůz řady 810, přijel kupodivu včas. Kromě mě ještě nastupovala rodinka s asi desetiletým klukem, který ještě před nástupem do vlaku vyslovoval obavy, zda nebude moc plno a zda bude moci sedět u okýnka. Obavy byly zbytečné, vlak byl docela volný. Sedl jsem si na volné místo na pravé straně a ta rodinka usedla vlevo. Kluk přitiskl obličej na sklo a pozorně sledoval okolní krajinu. Při té příležitosti jsem mu řekl, že na pravé straně je lepší výhled.
Tak jsme ujížděli do kopce, zatímco kolem pršelo a foukalo. Mezi stanicemi Střelná a Dubí náhle vlak začal prudce brzdit. Zahlédl jsem vpředu něco jako ležící strom, a už zazněla rána, řinčení skla, za několik vteřin vlak zastavil a ticho. Levá polovina vozu zcela vysklená, a ze země se zvedal strojvůdce a průvodčí. Teprve v tu chvíli mi docházelo, co se vlastně stalo. No nic zvláštního, vlak narazil do stromu. Vlak v tom místě jede v takovém jako zářezu, a ten strom vyvrácený větrem ležel kousek nad kolejemi, zrovna ve výšce oken vlaku. Ten asi 30 cm silný strom byl nárazem vlaku přeražen, ale rozbil přední sklo vlaku a jeho pahýl stačil ještě rozbít okna na levé straně vlaku. Těsně před nárazem, když bylo zřejmé, že to vlak neubrzdí, strojvůdce s průvodčím otevřeli svou kabinku a vrhli se dál do vozu, aby se vyhnuli přímému nárazu.
Ten kluk, který tak stál o místo u okýnka, měl obrovské štěstí. Snad dvě minuty před tím, než se to stalo, si přesedl na pravou stranu. To okno, na které měl ještě dvě minuty před tím přitisknutý obličej, to odneslo ze všech oken nejvíc, bylo nejen vysklené, ale byl zdeformovaný i ten sloupek u něj.
V místě, kde k nárazu došlo, už sněžilo, ale sníh se ještě nedržel. Před námi byly na kolejích další padlé stromy, za námi bránil v cestě pahýl toho stromu, co jsme přerazili. První, co strojvedoucí a průvodčí udělali, když se zvedli z podlahy, že se zeptali, jestli se někomu něco nestalo. A naštěstí měli mobil, kterým zavolali, co se stalo, a požádali o příjezd pomoci s motorovou pilou. Ale bylo jasné, že pomoc nepřijede hned. Asi je zřejmé, že při sněžení a silném větru se vlak s chybějícími skly na návětrné straně za několik minut změnil v ledničku. Naštěstí nás bylo jen asi sedm, takže jsme se vešli na tu plošinku u dveří a záchodu, a někdo poskytl svoji pláštěnku, kterou zakryli rozbité okno, takže tam bylo celkem snesitelně.
Jenže teď nás čekalo několik hodin ve vlaku, který nehybně stojí uprostřed mezitím už ztemnělého lesa. Je vyzkoušené, že cesta vlakem delší než hodina je pro desetileté dítě docela dlouhá. A když navíc vlak nejede a nelze sledovat krajinu, nýbrž vlak stojí a nikdo neví, kdy se začne něco dít, to by mohla být docela dost otrava.
Samozřejmě že tam existovala nějaká konverzace, že jsem se bavili, dělili o zbytky jídla a podobně. Jenže i přes to se ten desetiletý kluk začínal trochu nudit. Jeho tatínek sice znal nějaké vtipy, ale řekl jen ten nejslušnější z nich, ale ten tady nemůžu opakovat. Nakonec to dopadlo tak, že jsem se s tím klukem začal bavit já. A bavili jsme se, vyprávěli si historky ze života, vtipy a podobně, celé dvě hodiny, než přijel další motorový vůz s pomocí. A víte, co přivezli na pomoc? Dvě ruční pily! Nikoli motorové. Takže jsme čekali další hodinu, než tím ten pahýl stromu upižlali. Poté vzali náš motorák do vleku a odvezli zpátky dolů. (Nahoru, jak jsem uvedl, cesta nevedla, tam bylo ještě hodně napadaných stromů). Cestou se ještě ptali, kdo se potřebuje kam dostat, a zjišťovali jednotlivým cestujícím vhodná spojení.
Jak jsem se později dověděl, moji kamarádi se v Oseku dočkali vlaku jen s nepatrným zpožděním - Českým drahám se podařilo vypravit náhradní vlak tak rychle, že vůbec nepostřehli, že se něco stalo, a že vlak, kterým měli jet původně, stojí rozbitý v lese.
Myslím, že bylo dobře, že jsem v tom vlaku byl. Ten kluk by se tam ty tři hodiny nepochybně nudil, protože očividně tam nebyl nikdo připraven na nějakou delší konverzaci s ním. Naproti tomu ti mí kamarádi v Oseku se tou dobu beze mě obešli. Proto si myslím, že v tu chvíli mé místo bylo v tom rozbitém vlaku, kde jsem měl bavit toho kluka. A nemohu se zbavit dojmu, že ta síla, která mě předtím zvedla a vyhnala z vyhřáté místnosti plné kamarádů do zimy a deště na nesmyslnou cestu na hory a zpátky, nebyla pouhá náhoda.
A kromě toho jsem měl možnost se na vlastní oči přesvědčit, že když se před vlakem, jedoucím třeba i docela mírnou rychlostí 40 až 50 km/h, objeví překážka, tak strojvedoucí nemá šanci to včas ubrzdit. A jestliže to vlak nemůže ubrzdit před padlým stromem, tak by to neubrzdil ani kdyby se před ním na kolejích objevilo například auto nebo dítě. To je zapotřebí si uvědomit i například při přecházení kolejí mimo železniční přejezd.
