Alík

  • Alíkoviny
  • Klubovna
  • Hry
  • Nástěnky
  • Soutěže
  • Vtipy
  • Poradna
  • Copak hledáme:
    Kde hledáme: Přihlášení uživatelé mají lepší možnosti hledání.
    Jsi tu poprvé?

    Alíkovina

    Nedočkavá meruňka - 1. kapitola

    vydáno  •  Kultura · Knihy · Čtenáři píší Alíkoviny · Rafaelova škola - prima
    Marina je dvanáctiletá dívka, která žije jen s babičkou majitelkou malé květinové farmy a tatínkem, ochráncem přírody. Sama si o sobě myslí, že je obyčejná, dokud se s ní nezačnou dít věci, kterým nerozumí. Opravdu jí rostou na zádech křídla?

    Foceno 14. 3. 2009 na břehu řeky Labe za obcí Ostrá (poblíž přírodní rezervace Mydlovarský luh)., © Radkaa

    Proč si její nezvěstná maminka přála, aby studovala na prestižní Rafaelově škole? Jací studenti tam vlastně studují? Najde Marina maminku? Získá ve škole přátele na život a na smrt? Zachrání jednou svou největší lásku?

    Nedočkavá meruňka

    Růžové květy meruňky
    nedočkavě vykvétají brzy zjara,
    a pokud je nespálí mráz,
    promění se do léta v sladké plody.

    Jelení víska na březích Berounky vítá jarní svítání. Stoletá vila rodiny Fialkových při okraji bylinné farmy se vynořuje z mlhy, břečťan porůstá stěny vily, otáčí se kolem rohových věží a v té, do níž ve dne svítí nejvíce slunce, spí Marina.

    Zazvonil budík a za ním se pro jistotu ozývá: "Marino, Marinko, vstávej."
    Marina se líně protahuje, ale když zaslechne kroky na schodech k pokoji, hbitě vyskočí z postele a volá: "Už jdu, babi!"
    Srdce jí přitom úlekem tluče až v krku: Co kdyby babička došla až sem? Co kdyby mě takto viděla?
    Neroztáhla žaluzie, ani nerozsvítila, popaměti nahmatala na stole čelenku a hřeben, dlouhé hnědé vlasy si rozčesala a širokou látkovou čelenku do nich navlékla.
    Tak a teď už mě můžou vidět, povzdychla si, když konečně rozsvítila a zahleděla se na sebe do zrcadla.

    Marina Fialková je drobná bledá dívka s výraznýma čokoládově hnědýma očima. Děda o ní říká, že se dívá jako zvědavá čokoláda a všichni okolo ní se shodnou, že je celá maminka.
    Marina povytáhla zvědavé obočí a jako vždy zalitovala: Kdyby tak tatínek nevyhodil všechny maminčiny věci i její fotografie... jak asi maminka mohla vypadat?

    Z kuchyně voněla káva a bylinky, z nichž babička Marině připravovala ranní čaj. Babička brzy vstávala, na stará kolena měla již špatné spaní stejně jako děda, který teď seděl u jídelního stolu a četl si ranní noviny.

    Měl na sobě nažehlenou košili a sako na ramínku na věšáku v chodbě.
    I babička byla připravena v bílé halence a černých kalhotách, vlasy úhledně začesané do skřipce.
    Marina stále ještě v noční košili pozdravila a děda jí s úsměvem povídá: "Tedy ty s tou čelenkou snad i spíš."
    "No," ozval se z koupelny tatínek přes vrčení holicího strojku, "vždyť já jí pořád říkám, že z té čelenky jednou bude mít migrénu. Možná že jí ta záda bolí právě z té čelenky."
    "Co jste celí vy, muži, vůbec nerozumíte dívčí módě," bránila vnučku babička. "Od té doby, co ji nosí, je stále pěkně učesaná. Nic si z nich, Marino, nedělej. Sněz ten loupáček a pak dojdi do obýváku pro tvůj zdravotní průkaz a tu žádanku o vyšetření. Uložila jsem je v příborníku."

    Jak Marina seděla u snídaně, pocítila zase ten tlak kolem páteře. Tlak se stupňoval, rozléval se jí do celého těla a uši skryté pod čelenkou jí začaly brnět.
    Párkrát ďobla do loupáčku a se slovy 'já to dojím potom' se vydala pro dokumenty.

    Obývací pokoj byl zařízen tmavým starobylým nábytkem, na nějž babička stále aranžovala krajkové dečky, misky s vonnými sušenými lístky a vázy s kyticemi květin z jejich květinové farmy.
    Teď počátkem dubna vázy zdobily pouze slaměnky, také z jejich farmy.
    Marina vytáhla skřípající širokou zásuvku příborníku, ale ať přehrabovala vyrovnané kapesníky a utěrky zleva zprava, lékařské papíry nenašla.
    Otevřela tedy druhou zásuvku, třetí a tehdy zaslechla zvnitřku příborníku šustění, jako kdyby za šuplíky zapadly nějaké papíry.
    Zvedla obočí a spodní zásuvku vytáhla. Zašátrala, vylovila pomačkaný zdravotní průkaz a žádanku od dětské lékařky na vyšetření páteře a s nimi kousek zlatého kovu.
    Překvapeně si sedla na koberec a prohlížela si ze žlutých nitek spletenou hůlčičku dlouhou jak polovina malíčku. Co to je? Kde se to tady vzalo? Může to být pravé zlato?

    "Marinko, běž se převléknout, budeme muset vyjet," vešla babička do obývacího pokoje.
    Marina jí ukázala svůj objev a babička nedokázala skrýt překvapení. Dlouho si mlčky prohlížela kovovou věcičku jako zjevení a pak Marině šeptem pravila: "Vypadá jako nožka od šperkovnice tvé maminky. Vzpomínám si, že měla šperkovnici z takového zlatého filigránu. Zmizela s tvou maminkou stejně jako všechny její fotografie," šeptala babička a ohlížela se, aby ji ani manžel ani syn neslyšeli.
    Marina na ni upřela tázavé oči. "Já myslela, že fotografie vyhodil tatínek?"
    Babička zakroutila hlavou.

    Ten den Marina už školu nestihla. Z Prahy domů se z vyšetření vrátili až po obědě, a tak za ní kamarádka Katka s nakopírovanými přijímacími testy do primy přišla domů.
    Katka, nejlepší Marinina kamarádka od školky, byla o hlavu vyšší a když šla s Marinou do schodů, brala je přes dva. V pokojíčku rychle rozkládala testy na Marinině bílém psacím stolku.
    "Řešili jsme je společně, máš si je zkusit a já ti mám pomoct," vyřizovala Marině. "Řešení mám tady v sešitě."
    Marina přemáhala bolest zad a vraštila čelo nad testy z českého jazyka a matematiky.
    "Zase tak těžké to není," podotkla Katka.
    "Není, ale když já budu dělat testy ještě z přírodovědy..." povzdychla si Marina.
    "Ale vždyť ty přece na tu školu nechceš jít, tak čeho se bojíš?" nechápala Katka.
    "Nechci, ale musím. Maminka si to přála."
    Náhle si Katka všimla rentgenového snímku na stole
    "To je moje ctěná páteř," snažila se vtipkovat Marina. "Mám na ní výrůstky. Tady a tady. Budu jezdit na rehabilitace, musím posilovat svaly zad, i když mě bolí, musím se hýbat a dokonce mi předepsali i dietu. Prý jsem ojedinělý případ. Prý se výrůstky na páteři objevují nejdříve ve dvaceti letech. Jestli mi budou dál růst, tak mě čeká operace," ztišila se Marina do vylekaného šepotu. Budou mi osekávat obratle."
    Obě dívky se hrůzou otřásly. Katka zvedla šedobílý snímek proti oknu, zaujala ji čtyři místa, na kterých byly výrůstky rozloženy.
    "Víš, jako co to vypadá?" zamyslela se. "To vypadá, jako když ti rostou motýlí křídla."
    Motýlí křídla? Marina si vzpomněla na své uši a hrklo v ní. Vyděšeně zamrkala, přemýšlela, zda může Katce uši ukázat...
    Neukázala jí je, společně vyplnily přijímací testy a potom sešly do přízemí, kde měla babička firemní obchod s bylinami a bylinnou kosmetikou. Ale to, co jim nejvíce vydělávalo, byly mrazem sušené okvětní lístky, které si lidé objednávali na svatby a jiné slavnostní akce.
    "Mám jít do sadu?" ptala se Marina babičky.
    Stará paní se smutným úsměvem přikývla. "Sbírání okvětních plátků je lehká práce a můžeš s sebou vzít i Katku. V sadu je dnes krásně."

    Květy mandloní.

    Obě dívky si vzaly košíky a vydaly se do meruňkového sadu.
    "Jako růžový sníh," radovaly se mezi stromy.
    Vítr sem tam očesával okvětní plátky, zatímco květinářky babiččiny květinové farmy je ještě ze stromů sbíraly a odnášely do sušičky, která mrazem květy sušila a konzervovala, že vypadaly stále jako čerstvé.
    Plátky se musí sklízet něžně, jinak uvadají a ztrácejí se stejně jako čerstvě padlý sníh. Květinářky mají v očích usmívající se tajemno a pracují mlčky. V sadu vládne posvátné ticho přerušované šustěním padajících plátků.
    Šustění padajících plátků?! Marina zpozorněla: zdá se mi to nebo ne? Přeci padající květy nejsou slyšet? Znovu se zahleděla na padající plátky. Znovu zaslechla zvuky jejich dopadu. A též další a další zvuky, které dříve neslyšela, jí zněly v uších. Vylekaně se rozhlížela. Pak si sáhla na boulící se uši pod čelenkou.

    Večer se přehoupl do noci, ale Marina nedokázala usnout. Rozsvítila lampičku a sedla si před zrcadlo. V zrcadle se odrážel třpyt jejích očí a pak uši špičatě uličnicky vykukující z vlasů. Měla maminka je taky tak špičaté jako já? Marina si nešťastně osahávala uši, které se jí za poslední měsíc divně tvarovaly, a napadlo ji, že ve stejné době, kdy začaly růst uši, ji také začala bolet záda.
    Chvilinku se smutně pozorovala, pak si vzpomněla na dnešní objev. Prohrabala svou malou šperkovnici se spoustou cetek, našla dlouhý pozlacený řetízek, navlékla na něj úlomek nožičky od maminčiny šperkovnice a zavěsila si ho na krk. Tak a konečně mám něco po mamince, malinko se usmála a pustila si nový šperk za výstřih noční košile.
    Usínala na břiše jako celé poslední dva měsíce a myslela na nepochopitelné události v životě své rodiny.
    Maminko, kam jsi zmizela? Co ti kdo udělal? Proč jsi donutila babičku a dědu ke slibu, aby mě dali studovat na Rafaelovu školu? Maminko, já mám divnou nemoc...

    Autor:
    » přejít do diskuse

    Diskuse k článku  (12)

    Příspěvek z 8. ledna 2010 ve 20:44.
    Blér v něm napsala:

    Jak zdařeno...........................................?

    BÁJEČNÉ661071066

    Příspěvek z 7. ledna 2010 v 19:38.
    Aňourek13 v něm napsal:

    Super!

    Je to fakt bezva!10 Moc se mi to líbí!10 Moc dobrý spisovatel i opisovatel!10

    Příspěvek z 5. ledna 2010 v 15:47.
    teri75 v něm napsala:

    ???konec??? ale jinak moc hezký!!!

    a jak to teda vlastně končí2 najde mámu2dostane se na tu školu2
    strašně ráda bych to věděla


    Ae jinak se mi to moc líbí25107.....já sama bych to nikdy nenapsala15
    A u berounky  to znám444