Alíkovina

Nejdřív šikanovali mě, pak jsem začala já

vydáno  •  Čtenáři píší Alíkoviny
Většina článků o šikaně se věnuje šikaně z pohledu oběti, nikdy ze strany agresora. Nyní vám chci přiblížit svůj pohled z obou stran.

ilustrační fotografie, © Profimedia.cz

Na první stupeň jsem chodila do vesnické malotřídky. První tři roky byl v pohodě, ale pak to začalo. Nejprve shazováním věcí z lavice a bundy v šatně. Pak přišly slovní urážky adresované na můj předkus typu: pizizubka, veverka, křeček, atd. Na začátku 5. třídy bylo všechno ok. Samozřejmě jsem byla občas „oslovena“ oněma nadávkama, ale nic jsem si z toho nedělala. Ale když odešel můj jediný kamarád, začalo to znovu a mnohem víc natvrdo.

Čtenáři píší Alíkoviny

V této rubrice najdete texty dětí, uživatelů Alík.cz. Vizitku autora najdete kliknutím na odkaz v závěru článku. Pokud se chcete přidat a stát se autorem Alíka, můžete svůj text i s průvodní fotkou vložit zde. Svůj článek pak hledejte v Alíkovinách, v rubrice Čtenáři píší Alíkoviny.

Tehdy byl velký „boom“ ovoce do škol, tak jsem nezřídka našla rajče nebo cokoliv jiného v botě, bundě nebo v pytlíku s tělocvikem. Došlo to tak daleko, že si na mě kluci v šatně počkali a začali ovoce a zeleninu po mě házet. Pak běželi za učitelem, že po nich Zuzana hází ovoce. Učitel mě okamžitě seřval. Když jsem s ním byla sama, tak jsem mu to vysvětlila. On pak kluky potrestal, ale ti se mi začali mstít. Roztrhali mi košili a pak mi ji dali zpět do aktovky. A pak, aby se náhodou někdo nenašel, kdo by se mě zastal, tak všem nalili vodu do aktovek a shodili to na mě. A jakže to udělali??

Poslední dvě hodiny jsme měli TV a já na poslední hodinu odcházela, protože jsem měla tréninky. Vždycky jsem se o přestávce převlékala a někdy se to protáhlo i do druhé hodiny. Oni využili toho, že věděli že sem byla v šatně sama a tak (teď už si to domýšlím, protože v té době jsem už byla na tréninku) se vypařili na WC a nalili všem vodu do aktovek.

Jak se vypořádat se šikanou?

Šikana znamená zlomyslné obtěžování, týrání, sužování, pronásledování.  První projevy šikany začínají tehdy, kdy se skupina rozdělí na oblíbené a méně oblíbené členy. Tehdy se objevují pomluvy, intriky, pokusy o izolaci a zesměšňování.

Jakýkoliv projev šikany je potřeba začít řešit, nejlépe ihned. Pokud jste obětí nebo svědkem šikany, svěřte se rodičům, učiteli, oblíbenému dospělému, komukoliv, komu věříte.

Škola je za děti v době pobytu ve škole odpovědná a proto je ze zákona povinná šikanu řešit.

Zde najdete Metodický pokyn ministra školství, mládeže a tělovýchovy k prevenci a řešení šikanování mezi žáky škol a školských zařízení

Pedagogický pracovník, kterému bude znám případ šikanování a nepřijme v tomto ohledu žádné opatření, se vystavuje riziku trestního postihu pro neoznámení, případně nepřekažení trestného činu.

Čtěte také:

Šikana ovlivní dítě na celý život. Umíte si s ní poradit?

Další den mi všichni začali nadávat že jsem jim zničila věci. Já nechápala proč. Jedna holka mi řekla, že jsem blbá, že jsem jim nalila vodu do aktovek. Já jí řekla, že jsem to nebyla já. Ona se na mě podívala a řekla: „Zuzi, ale my jsme si mysleli že jsi to byla ty.“ Já? Proč zas já? Naštěstí už byl konec roku a já šla jinam než zbytek třídy. Do velké školy, kde se role obrátily.

Nastoupila jsem na „spádovou“, kam přicházely děti z okolních malotřídek. Většina jich šla po skupinkách, ale byla tam i holka, říkejme jí třeba Viktorie, která měla podobný osud jako já. Ale najednou jsme byly oblíbené. Celá 6.C se rozdělila na skupinky. Oblíbení, neutrální a outsideři. Vlastně do outsiderů patřila jedna holka, říkejme jí třeba Anna.

Anna byla obézní, zatímco já a Viki jsme byly postavou modelky. Byla ze sociálně slabé rodiny, což se o mně ani Viki nedalo říct. Neměla na kosmetiku, šampon, hřeben, parfém ani podprsenku, ale zase nemohla být nějak extra chudá, když si stále kupovala nevkusné oblečení pošité extrémním množstvím flitrů, které navíc bylo upnuté, což zvýrazňovalo její obézní křivky. Tím pádem na ni nebyl zrovna hezký pohled.

Ani její chování nebylo vybrané. Někdy jsme ji přistihly, jak na nás civí s otevřenou pusou. A toto všechno jsme ji dávaly tvrdě vyžrat. Vymýšlely jsme jí různé přezdívky: prase, tlustoprdka, špekatka, atd. Nejdřív psychická šikana, když se náhodou ozvala, tak jsme ji skupinově „setřely“, protože nás začala podporovat celá třída.

Když o přestávce šla na WC, vysypali jsme jí tašku a pouzdro a hráli jsme s tím házenou, takže se nezřídka stalo, že to nějaký její sešit nepřežil. Občas jsme používali její oblečení jako hadr na tabuli nebo na zem.

Jednou mi roztrhla obrázek, který jsem si nakreslila. Tak začala i fyzická šikana. Prostě jsem jí začala nadávat a vrazila jsem jí facku. Třídou se neslo nadšené: „Ó, dobře ty, Zuzina“. Tím jsem odstartovala vlnu násilí vůči ní. Podtrhávání Anniných nohou, fackování, když nás chtěla jít „nabonzovat“ byly na denním pořádku. A s Viki jsme přešly i na kyberšikanu.

V knihovně jsme založily falešný FB profil kluka. Všem ze třídy jsme dali přihlašovací údaje, aby mohli sledovat naše „pokroky“. Přidaly jsme mu do přátel tak 350 lidí, Viki poprosila bratrance, aby se stal „tváří“ falešného FB.

Začaly jsme Anně psát, jak jí ten kluk miluje. A abychom působily důvěryhodněji, začaly jsme jí psát, jaké jsou Zuzana a Viktorie krávy. Když nám na to skočila, začaly jsme jí nadávat, jak je ve srovnání s námi nemožná a největší doraz byl, když  jsme já, Viki a její bratranec, nafotili pár selfie, jak se s tím klukem líbáme. Samozřejmě pokračovala i psychická a fyzická šikana.

Jednoho dne jdu na FB a dívám se do zpráv. Tam zpráva od kluka, který mě šikanoval: Ahoj Zuzi, moc bych se ti chtěl omluvit za to, že jsem ti ubližoval. Moc mě to mrzí, vím, že mi nikdy úplně neodpustíš, ale chtěl bych se ti i osobně omluvit. Následně uvedl čas a místo naší schůzky. Já tam šla. On tam už čekal, v ruce velkou kytku a dárkovou tašku. „Moc se omlouvám,“ řekl mi a dal mi kytku i dárek. Byla tam čokoláda, náušnice a košile. Nebyla úplně stejná, jakou mi tehdy roztrhal, ale byla podobná.

Tehdy mi došlo, jak se asi cítí Anna. Bála jsem se to zastavit, protože bych byla „lovnou zvěří“ já. To už bylo v 7. třídě a já se rozhodla, že půjdu na gymnázium. Až do vysvědčení jsem jela ve vyjetých kolejích. Lidi ode mě ze třídy proti tomu hlasitě protestovali.

Teď jsou prázdniny a já po nich nastupuju do 1.A a tajně doufám, že už Annu nikdy v životě neuvidím. Na celou základku bych nejraději zapomněla. A řeknu vám, ani jedna role v šikaně není příjemná.

Autorka:
» přejít do diskuse

Diskuse k článku  (25)

Příspěvek z 20. února 2015 v 6:37.
Kacili v něm napsala:

Přesně, držím pěsti :)

Příspěvek z 20. února 2015 v 6:24.
Kacili v něm napsala:

Kacili

Já myslím, že přiznání je první krok. Díky, potvrdila jsi mi, že všechno ošklivé lidského chovaní vychází prostě z vlastních bolů, vlastní ublíženosti, slabosti, nesmířenosti, nevyhraněnosti, atd. Zkrátka šikanátor má ve skutečnosti mnohem víc problémů než obět a takhle hnusně svoji slabost ventiluje. Nic víc v tom není. Tím samozřejmě šikanu neomlouvám, naopak tvrdě ji odsuzuju. To, co jsi provedla si sebou poneseš a já doufám, že namísto vyhýbání se Anně, jednou najdeš odvahu a půjdeš se omluvit, protože tvoje upřímná omluva jí může stejně otevřít oči tak, jako pomohla omluva kluka co šikanovat Tebe. :) Držím pěsti :)

Příspěvek z 19. února 2015 ve 12:56.
zdenkazdenka v něm napsala:

Ahoj, je mi 35, jsem ráda, že tu diskutují třeba i dospělí. V našem věku se už na to díváme jinak, snažím se šikanovaným pomoct. Je hrozné, že se to vlastně pořád děje a dnešní teenageři navíc trpí i kyberšikanou. Svoje špatné zážitky z dětství jsem se opravdu snažila vytěsnit a moc si na to nepamatuju. Moji dceru vedu k tomu, aby se zastávala, povahu na to má. Šikana mi určitě zkrouhla sebevědomi, táhne se to se mnou. Ale čím jsem starší, tím se ot lehce zlepšuje. zdenka.