Začalo to 4. třídou, když jsme se začaly bavit o něco víc. A postupovalo to o další ročníky dál, že v 6. třídě jsme se staly nejlepší kamarádky. Zjistily jsme, že se poslední dobou hodně bavíme.

Když jsme šly poprvé spolu ven, tak jsme pak chodily pořád. Začaly jsme spolu chodit do školy, chodily jsme si naproti. Chodily jsme všude spolu, o volných hodinách. Nebo ve škole na základce, když mi kreslila krásné obrázky mých mazlíčků.

Mám ji moc ráda. Minulý rok jsme prožily krásný léto, trhání třešní, procházky s našimi psy, telefonáty, potok, chat, facebook atd.. (Ona ví)
Rozhodly jsme se, že půjdeme na stejnou školu, na stejný obor. A že budeme nejlepší kamarádky až do smrti!

Když pak přijela teta se strejdou a ptali se mě, jestli pojedu k nim na prázdniny, tak jsem ještě jela na kole za mojí nejlepší kamarádkou, aby mi půjčila sešit, abych si dopsala a naučila látku.
Ale nikdo nemohl vědět, že to tak dopadne, ani já ne. No a pak jsem se bála vrátit domů. Naše kamarádství se postupně zmenšovalo, na stejnou školu jsme nešly, jsme od sebe cca 82 km. Nevídáme se skoro vůbec. Strašně mě to moc mrzí. Že jsme se hádaly skrz blbosti. Co nechci, že když jsem se odstěhovala od rodičů, že naše kamarádství skončí. Už to nikdy nebude jako dřív. Už tu není nikdo, koho znám od 4. třídy.

Jestli to čteš, tak tě mám moc ráda! A tak to zůstane!