Už od 2. třídy jsem se kamarádila se dvěma holkama. Říkejme jim třeba Nikča a Klárka. Byly jsme super trojka a skvěle jsme si rozuměly

Jenže v 5. třídě se Klárka začala bavit s Marťou (holkou Martinou). Jejich přátelství začalo tak, že spolu měly hrát čtyřhru na klavír v hudebce. Navíc Marťa neměla ráda Nikču a snažila se mě a Klárku od Nikči odpojit. 

V 6. třídě, když jsme měli jet na turisťák (turistický kurz), tak tam byly chatky po čtyřech a Marťa chtěla, aby Klárka byla s ní na chatce. Jenže mě a Nikču tam nechtěla. Klárka se nedala a nakonec jsme byly na chatce my tři bez Marťi.

Turisťák uběhl a já s Nikčou jsme si začaly všímat, že se Klárka stále víc baví s Marťou. Chodila s ní domů, občas i ven. Nechápala jsem, proč nejde ven se mnou ( s Nikčou nemohla, nebydlela v našem městě, ale ve vedlejší vesnici) a proč chodí s Marťou. Když jsme se na to Klárky ptaly, vymyslela si, že nás jinak kluci ze třídy pomlouvají, že musí chodit s Marťou ven. Kecy v kleci.

V prosinci, když měla Klárka narozeniny, pozvala na svou oslavu mě s Nikčou a my si myslely, že se už s Martinou nebaví. Klárka se ale s Marťou bavila dál a čím dál víc. Nakonec se s námi přestala bavit úplně a hrozně se změnila. Už to nebyla ta bláznivá, milá a hodná Klárka, ale jen další z Martininých ocásků. Poslední dobou mi přijde, že mě a Nikču bere jen jako náhradu, když je Martina nemocná.

Byly jsme tři, zbyly jsme dvě. Je mi to líto, moc líto, ale to už asi nezměním. A zároveň jsem naštvaná na Martinu, ale i na Kláru.