Jak to začalo? Moje sestřenice už roky jezdily na tábor Mraveniště. Vždy mě přemlouvaly, ať jedu s nimi, ale já nechtěla. Nevím proč, asi ze strachu, že si nenajdu kamarády, nevím.

Ale jeden rok, když mi bylo 10, se moje kamarádka Klárka na „ten“ tábor přihlásila. Já jsem si tedy řekla, že pojedu s ní. Moje druhá kamarádka Nikča jet nechtěla a přemlouvala i mě, ať nejezdím. Já jsem se nechala zlomit a rodičům řekla, že nepojedu. Ale další den přišla Nikča do školy s tím, že je na tábor přihlášená. Myslela jsem, že se zblázním. Na tábor už nebylo volné místo. A mně bylo od rodičů řečeno, že jsem 1. náhradník, a že musím doufat.

Nakonec jsem 2. srpna 2013 jela na tábor Mraveniště. První rok se mi na táboře moc nelíbilo s holkami jsme se pohádaly a ony se proti mně spikly. To mě ale druhý rok neodradilo a já jsem tak 3. srpna 2014 opět nastoupila do autobusu, který mě na dva týdny odvezl do malebné vesnice u lesa. Jiné na tom bylo také to, že jsem jela sama bez kamarádek. Do chatky mě dali s podobně starými holkami - mou bývalou spolužačkou, její kamarádkou a dalšími čtyřmi holkami.

Ze začátku jsem se bavila jen se svou bývalou spolužačkou, ale asi v polovině prvního týdne jsem se začala bavit i s její kamarádkou, Denčou. A tak začaly nejlepší dva týdny mého života.

S holkami jsme blbly a ve mně se probudilo pravé já, to já, které je pohodové, kamarádské a takové byly i holky. Naše přátelství, ačkoli se vidíme jen jednou za rok, je o to silnější. Jsme k sobě upřímné a problémy řešíme rovnou.

Miluji ten tábor a jsme vděčná tomu, že jsem tam tehdy jela.