Začalo to tím, že jsem se ocitla na druhém stupni. Měli jsme dostat jednu dobrou učitelku na dějepis, jenomže ta zemřela. Třídní nám řekla, že místo ní dostaneme nějakou mladou učitelku. Dost mě to naštvalo, protože je to dcera jedné paní, kterou jsem zrovna nemusela.

Když začala první hodina dějepisu, přišla paní učitelka do třídy a říkala, že si musí určit službu. Přihlásilo se spoustu dětí, i já. Nakonec si paní učitelka vybrala mě! Byla jsem překvapená. Proč já, když jsem ji ten den viděla poprvé? Nevím přesně proč, ale ocitl se ve mě takový zvláštní dojem, že bude prostě úžasná.

Po pár dnech jsme se více poznaly a začaly jsme se spolu pořád bavit. Prostě to bylo jako s kamarádkou, ale kamarádky jsou jiné. Ona byla něco jako já. Byla jsem za ní ráda a pořád jsem. Je s ní zábava.

Nejvíc mi ale vadí, že ji děti pomlouvají. Mají ji rádi, ale ne tak jako já. Pro mě je to osoba, o kterou nechci přijít. Je hrozné, když někdo pomlouvá někoho, koho má člověk tolik rád. Je to jako kdyby pomlouvali rodiče, nejlepší kamarádku, prostě hrozné. Nemůžu dělat nic jiného, než to ignorovat.

Když měla narozeniny, tak jsem jí dala čokoládu ve tvaru srdíčka. Byla tak ráda, až mě z toho objala. Byla jsem šťastná.

Po roce se stalo něco pro mě katastrofálního. Doma bylo peklo. Táta se ke mě choval strašně. Ne, že by mi nějak fyzicky ubližoval, ale psychicky mě trápil. Paní učitelka poznala, že něco není v pořádku a zeptala se co mi je. Já jsem jí to s pláčem všechno řekla. Ona z toho byla taky celá paf, ale soucítila se mnou, podporovala mě a byla moc milá. A pomohla mi jako nikdo jiný. Zato se jí nedokážu dostatečně odvděčit. Mám ji moc ráda.

Ps: Nikdy nesuď nikoho podle ostatních. Ti, kteří vypadají přísně, jsou většinou úplně jiní, než jak vypadají.