Když prožijete něco, co s vámi otřese, jak se zachováte?

Dřív jsem brečela a brečela a brečela. Za poslední rok jsem se změnila. Chovám se jinak a vnímám věci jinak. Největší problémy udržuji v sobě. Vztek, smutek, zklamání, to všechno mám v sobě, ale zakrývám to jinou stránkou. I když jsem rozhozená, snažím se usmívat. 

Hodně lidí, co znám, brečí. Mají smutný obličej a já jsem tu pro ně, abych se jim snažila pomoct. Oni jsou ti, kvůli kterým se snažím být pozitivně naladěná i když trpím.

Je hodně lidí, kteří by o mně mohli říct, že jsem spokojená, příjemná a veselá dívka. Ovšem opak je pravdou. Jenže, říct to lidem, na kterých mi záleží? Nikdy!

Zlomem byl okamžik, když jsem vyšla z obchodu, proti mně šla babička jednoho prvňáka, se kterou se znám ze školy. Já jsem se samozřejmě usmívala, i když jsem týden předtím trpěla obrovskými  bolestmi  dásní, vyřezávali mi z nich zuby, a občas jsem i bolestí brečela. Samozřejmě potají.

Šla jsem proti ní a ona říkala, že jsem nebyla dost dlouho ve škole a ptala se, proč. Řekla jsem jí, že jsem byla doma na uzdravování, jelikož jsem měla díry v zubech, po tom, co mi je vyřezávaly. Ona jen řekla, že jsem statečná a že to určitě už nebolí, když se takto usmívám. Kdyby věděla... Dásně mě pořád bolely, ale co jsem měla dělat? Brečet, ukázat slabost? Ne díky. Radši se budu tvářit,  jako že mi nic není, jako už tolikrát, než abych to přiznala. Je to určitý druh strachu, vím, ale nebudu to řešit. Snažím se žít tak, jak to jde. 

Carpe diem. V překladu to je Užívej dne. Najděte si na každém dnu, něco, proč se na něj těšíte. Přijdete brzo domů, v televizi vám jde oblíbený seriál nebo film, ve škole je váš oblíbený předmět nebo cokoliv. Já se těším vždy domů. Těším se na postel, na knížky. Samozřejmě, jako každé dítě, na počítač. Ovšem nejsem na něm tak často jako dřív. Snažím se vydržet co nejdéle a prostě na něj nejít třeba až do večera. Je to jen o ovládání.

Můj  nadpis Největší problém neskrývají slzy, ale úsměv mi hned, když jsem ho psala napověděl, že se můžu zmínit o něčem jiném. Hodně lidí touží po lásce, já ne. Užila jsem si zamilování a pak rozchod bez bolu srdce. Ráda poslouchám kamarádku, když povídá o svém vztahu, vymýšlíme společně, jak se kdy zachovat, i když nemám zkušenosti.

Ale já pomáhám. Do koho se dřív zamilujete? Do toho, kdo brečí nebo do toho, kdo je k vám milý a usměje se? Samozřejmě že do toho, který se usmívá. A to často bývá největší problém. Slzy můžou skrývat silnou osobnost a úsměv jen slabocha, co se bojí ukázat své pravé city. Bohužel většinou takový člověk, bývá i citově chladný. Myslí jen na hlouposti. Nemáte si s ním co říct. 

Snažím se ostatním pomáhat. Usmívám se. Věřím, že každý má na světě nějaké místo a úkol. Já si našla ten svůj.

Můj úkol je pomáhat těm, kteří pomoc potřebují. Nejčastěji pomáhám malým dětem. Ovšem pomoc potřebuji i já. Potřebuji povzbuzení. Obejmutí. Milé slovo. Pochvalu. Hledejte svůj úkol a buďte ke všem co nejmilejší.

„Chovej se k ostatním tak, jak chceš, aby se oni chovali k tobě.“ Určitě jste to už slyšeli. Já to moc nedodržuji, spíš se držím tohoto: „On po mě kamenem, já po něm chlebem.“

Čeho se držíte vy?