Chaty byly rozdělené tak, že v jedné chatě byli dospělí a v druhé asi dvacet metrů vzdálené od té první jsme byly my děti. Asi v jedenáct večer jsme šli do naší chaty přes lesík plný kanců, ale na to jsme tak zvyklí, že nám to bylo jedno. No nic.

Napřed jsme se normálně bavili. Prostě klasika. Karty, jídlo, televize, povídání strašidelných historek a samozřejmě i povídání si o životě. Bylo chvíli po půlnoci a já s Klárou jsme se normálně bavily a jak už je mezi námi holkami zvykem, Petr než aby to poslouchal, tak si šel lehnout do své postele, která byla před závěsy zataženou skleněnou stěnou. Najednou se ozvaly rány, jakoby někdo bouchal do té stěny. Vylekalo nás to a já jsem okřikla Petra, ať toho nechá. On se nás snažil přesvědčit, že to nebyl on a jako důkaz šel na druhou stranu místnosti.

Po chvíli se to ozvalo znovu. Ale Petr to být nemohl. Ten od toho stál čtyři metry. Rozhodli jsme se, že zavoláme strejdovi, ale ten to nebral. Nikdo to nebral a připadalo nám hloupé hned volat policii. Vždyť si z nás mohli dělat srandu. Když už se nic deset minut neozývalo, rozhodli jsme se, že si pustíme něco v televizi. Několik dalších minut jsme nic neslyšeli. Klára se šla napít vody, protože jsme vypily všechnu minerálku. Protože jsem také měla žízeň, tak jsem ji šla doprovodit. Venku bylo rozsvíceno a my jsme viděly divné stíny, jakoby tam někdo chodil. Říkaly jsme si: „Všechno je v pohodě. Jsou to stíny stromů.“ Ale to jen do doby, kdy jsme slyšely tiché: „Pojďme, pojďme.“ Začali jsme se všichni tři bát. Zapomněli jsme zamknout branku, takže kdokoliv mohl vstoupit na opravdu malou zahradu okolo domku.

Rychle jsme zamkli vše, co se dalo použít jako vchod a snažili jsme si najít zbraň. Já jsem si vzala nůž z kuchyně, Petr vzal pepřák, který byl na krbu pro případ vloupání a Klára si vzala ze skříně vzduchovku. Tak jsme tam takhle stáli jeden za křeslem a ty zbylé dvě v koutech u vstupu. Napadlo nás, že kdyby se nás někdo snažil podpálit, už by to za těch deset minut, co jsme tam stáli udělal. Takže podpálení jsme vyloučili ze seznamu.

Dále jsme neměli tušení, co dělat, protože když bychom zhasli tak to má i výhody i nevýhody. Pokud by to byl jen zloděj, řekl by si, že je někdo doma a pravděpodobně by šel ten kilometr k jinému domu. Pokud by to byl nějaký vrah, úchyl nebo něco takového, tak pokud by se nechalo rozsvíceno, věděl by, že tam jsme a snažil by se vniknout do chatky. Snažili jsme se zavolat, ale nikdo to nezvedal. Pravděpodobně zase strýc přinesl alkohol a v té chatě se buď opilí baví nebo spí jak dřevo.

Z přemýšlení nás vyvedl dupot z venku a tehdy jsme byli příšerně vystrašení. Mně tehdy bylo jedenáct, Petrovi deset a Kláře třináct. Nakonec asi po třiceti marných pokusech někoho zavolat, se nám to konečně podařilo. Klářin táta to zvedl. Řekli jsme mu, co se děje a za chvíli přišel. Ptali jsme se ho jestli si z nás nedělají srandu, ale on nám tvrdil, že to trochu s tím pitím přehnali a spali. Těžko říct. Já osobně jsem mu nevěřila, ale nechtěla jsem se s ním dohadovat. Obzvláště, když to tam fungovalo tak, že jakmile věříš na něco, na co ostatní ne, tak tě mají za toho nejdivnějšího člověka a řeší to tam ještě dlouhou dobu.

Když odcházel zpět do své chatky, měli jsme o něj trochu strach. Nakonec jsme kolem páté ráno usnuli únavou a všechno bylo v pohodě.Omlouvám se za chyby, ale píšu ve spěchu. Opravdu se to minulý rok stalo a musím to zařadit mezi nejděsivější věci, které se mi staly.