Život mě naučil, že slovo „kamarádi“ má právo nosit jen hrstka z lidí, kteří si říkali ,,Moji kamarádi’'.

Začalo to snad už od první třídy, našla jsem si jednu kamarádku, svěřovala jsem se jí a ona zase mně, říkaly jsme si úplně vše. Z počátku se to zdál být super kolektiv, celá naše třída na základní škole, ale časem, kdy jsme pomalu dospívali se to měnilo. Jako každá třída, byli i v naší třídě různé skupinky a party. Většinou se to dělilo na klučičí party a holčičí. Já jsem patřila do smíšené party. Asi kolem 5. třídy jsme se jako třída začali setkávat se šikanou. Celá naše třída šikanovala sociálně slabšího a ne úplně vzhledného kluka. Já jsem bohužel patřila k těm, kteří na něho shazovali různé nadávky, posměšky, a dělali naschvály. Bylo to doslova 20 ku 1.

S odstupem času nechápu, proč jsem se téhle slovní šikany taky účastnila. Proč jsem mu nepodala pomocnou ruku, jako bych to udělala nyní, kdybych byla ve stejné situaci. Chybělo mi sebevědomí. Bála jsem se jít proti celé třídě, bála jsem se, že dopadnu stejně jako on. I tak jsem do té třídy chodila s odporem, drželi mě tam jen moji kamarádi, kteří nechtěli, abych odešla na jinou školu. Ani nevím, co jsem jim udělala, ale začali padat pomluvy i na mě. To bylo asi proto, že jsem se snažila s každým vyjít a být milá na každého.

Nastoupil k nám asi v 7. třídě nový kluk. Syn učitelky. Byl tak protivný a dotěrný, že mi doslova lezl na nervy. Z jeho posměšků se mi opravdu dělalo zle. Zajímavé bylo, že se s nim začala bavit i moje nejlepší kamarádka. Věděla, že má pořád něco proti mě, ale i tak se s ním bavila, jakoby byl její největší kamarád. Jakmile se vzdálil, kamarádka se otočila na mě a začala ho pomlouvat, jaký je hrozný, a jak jí leze na nervy. Měla jsem už i pochyby o mé kamarádce. Nejlepší kamarádce. Ne za dlouho na to, jsem se dozvěděla od syna naší známé, že moje kamarádka chodí s jeho partou ven a že mě nonstop pomlouvá. To už přesáhlo vše. Byla jsem na dně. Ale zároveň jsem byla připravena odtamtud odejít, vše lepší než tohle. Doslova ze dne na den jsem přešla na jinou školu, na tu, kterou mi každý rozmlouval, že tam je plno problémových dětí z dětských domovů. Najednou jsem byla šťastná, rozuměla jsem si se všemi ze třídy, našly se i takové holky se kterými jsem si vůbec nerozuměla, převážně holky z vedlejší třídy, ale ignorovala jsem je, bohužel, byl to již 9. ročník, a tak jsem se s tak dobrou třídou musela brzo loučit.

Nastupovala jsem na střední školu. Sebevědomí se mi zvedlo. Začala jsem používat makeup, malovat se, atd. Začal mi zase nový život. Našla jsem si skvělou kamarádku, pak i skvělou partu. Do třídy se mnou chodila i holka, která chodila právě do vedlejší třídy na základce a vůbec jsme si tam nerozuměly. Taky ale neměla svou partu, se kterou byla ve svém živlu, tak jako na základce, tak jsme spolu najednou vycházely docela normálně, možná to bylo taky tím, že byla taky dojíždějící ze stejného města jako já. Bohužel postupem času mě moje kamarádka vyměnila za jinou kamarádku, ale pořád jsme se všechny spolu bavily, přehodily jsme si akorát místa mezi sebou v lavici. Tak jsem seděla s mojí další kamarádkou. Postupem času jsme si začaly hodně rozumět. Najednou, ze dne na den, mi řekla, že si dneska sedne s jinou holkou, s takovou, kterou celou dobu pomlouvala, jaká je to špindíra, atd. Najednou si spolu rozuměly. Moje kamarádka si na mě ani nevzpomněla, měla jinou zábavu, holku, která ji prý celé roky štvala. Nechápala jsem to. Když mě někdo nesedne povahou, tak si s nim nerozumím pořád, ale ona najednou změnila názor. Najednou se všechno změnilo a úplně na mě zapomněly. Nejvíc ale bylo to, že se holky začaly pomlouvat navzájem. A mě taky nevynechaly. Dokonce si vymyslely i to, že prý jak jsem byla nemocná, chodila jsem prý se zmrzlinou po městě. Což vůbec nebyla pravda, měla jsem problémy s ledvinami, ale to, jestli jsi ok, nikoho nezajímá. Každého zajímají jenom pomluvy, co si někdo vymyslel. Teď nechápu, proč jsem jim zplna od plic neřekla, co si o tom všem myslím a neprosadila svůj názor. Teď, když mě holky ze základky potkají, tak mě buď nepoznají, nebo mě zdraví jako kdyby jsme byly vždy kamarádi, jako kdyby to, co proběhlo nikdy nebylo.

Ale já nezapomínám. To mě snad berou teď jen kvůli makeupu? Najednou jim nepřipadám ošklivá na pozdrav? Opravdu nevím, co si mám myslet. Sebevědomí se mi zvedlo, a teď bych to každému hezky od plic řekla do očí, co si myslím. Nenechám sebou zametat, teď jsem královna.