Domy byly křivé a všechno rozmazané od toho, jak se ji třásla ruka. Připadalo jí, že už se o to pokouší celou věčnost. Začala plakat. Pak se stalo něco neuvěřitelného a nemožného. Jakmile první slza dopadla na papír, obraz se začal zvětšovat a zvětšovat. Za chvilku zaplnil celou místnost. Potom se z papíru vyřítilo tornádo a vtáhlo ji dovnitř.

Dopadla na zem do měkké trávy. Bylo to zvláštní, protože nic neucítila. A kde to vůbec je? Rozhlédla se kolem. Najednou to všechno poznala. Křivé domy, roztřesené rostliny a kousek od ní tekl vodopád. Je v papíru? To není možné! Opatrně vstala. Tak si ten svůj nepovedený svět alespoň prohlédne. Kráčela po jasně zelené trávě, pozorovala křivé domy. Potom vyprskla smíchy. Před ní stál dům. Jedna půlka byla ale vygumovaná a prosvítaly nepovedené čáry! Kolem byl záhonek s rozmazanými květinami. Přistoupila k nim blíž. Jednu utrhla a zblízka se na ni podívala. Byla legrační, ale zároveň i svým způsobem krásná.

Když došla k vodopádu, pokud se tomu dalo říkat vodopád, spatřila kousíčky tuhy, když se jí tužka zlomila. Namočila ruku do jezírka. Bylo zvláštně teplé. Když ruku vynořila, leknutím vykřikla. Její dlaň měla šedou barvu! Potom uviděla tuhu! Jezero ani vodopád nebylo z vody, ale z prachu z tužky.

"Co tu děláte?" ozvalo se za ní. Stál tam jeden z jejích vytvořených obyvatelů, které stihla vymyslet. Vypadal jako robot. Místo hlavy měl jakousi bramboru, ruce křivé, jedna noha delší než druhá. No hrůza. "No ani nevím," vykoktala. Počkat, mluví s panákem z papíru? V tomhle světě už jí ale zvláštní nepřišlo nic. "Kreslila jsem, potom se objevilo tornádo. No a potom jsem se dostala sem." "Ty jsi stvořitelka našeho světa?" zeptal se robot. "Malovala jsem to tu. A díky mě vypadáš takhle..." odpověděla. "Ne, nevypadám," řekl tajuplným hlasem. "Jak tedy vypadáš? Kdo jsi?" otázala se zvědavě. "Jsem, ale nejsem," mluvil záhadně. Jeho hlas byl tišší a tišší. "Nejsem skutečný, nejsem neskutečný." Jeho hlas se úplně vytratil. "Kdo tedy jsi?!" vykřikla.

Najednou se ozvala strašidelná ozvěna: "Kdo jsi, kdo jsi, kdo jsi…"Škubla sebou. Seděla u stolu nad nepovedeným výtvorem. Nad ní stála maminka. "Kdo jsem?" zeptala se udiveně. "Jsem tvoje máma a přijdeš pozdě do školy!" "Škola? Jo, škola!" vykoktala. Takže se jí to celé zdálo?