To byl ale průšvih. Rodiče volali sanitku a museli mě dokonce i částečně převléknout. Lehl jsem si do sanitky a projížděli jsme nocí, obvykle totiž vstávám ve tři čtvrtě na šest. Pokoušel jsem se zjistit, co všechno v sanitce je, možná mě připojili i na „kapačky“.

Nejdříve mě odvezli na kontrolu k jedné známé paní doktorce, která měla jasný verdikt – do nemocnice. Tam jsem to naštěstí trochu znal, moje maminka tam pracuje. Skončil jsem na vozíčku. 

Vyjeli jsme nahoru výtahem do temné místnosti plné lidí, s tmavými stěnami. Téměř dvě hodiny jsme čekali, než nás pustí do ordinace. Byl to nejdelší čas v mém životě, tak mě maminka vozila, abych to přečkal. Menší úleva byla, když mi dali do podpaží rtuťový teploměr. Teplota byla normální.

Poté jsme konečně šli do ordinace, kde bylo lehátko potažené obrovským kusem role papíru. Lehl jsem si tam, byl jsem prohlédnut, vše se prokonzultovalo a začalo to již vypadat nadějněji.

Pak následovala série vyšetření, kam nás vozila taxislužba. A rehabilitace? Ta spočívala hlavně v protahování, ale i zklidňování napadených svalů, což občas hodně bolelo. Dokonce jsem musel ve sprše sedět na malé židličce. Jinak to prostě nešlo. Kromě toho jsem pořád ležel v posteli.

Nejdříve jsem chodil po bytě, poté po zahrádce, a nakonec na krátké procházky.

Ještě měsíc poté mě pobolívalo a to i ve škole. Svaly si totiž musely zvyknout na denní zátěž. Dnes už doufám, že se ta hrozná nemoc nevrátí.