Do svých čtrnácti let jsem si ještě myslel, že mě přitahují holky. Nijak jsem neřešil, že s žádnou nechodím. Spousta jich jevila zájem, ale vždycky jsem jim taktně naznačil, že nemám zatím chuť s někým začít vztah.

Spolužáci se mi divili, že když se kolem mě motá tolik dívek, proč nějakou z nich nepozvu na rande. Vždycky jsem to nějak zamluvil. Tehdy jsem se ještě s ostatními - vím, že to není nic, s čím bych se měl chlubit - všemu na téma "gay" smál.

Když se rozhlédnete kolem sebe, zjistíte, že hodně lidí ve společnosti těmito lidmi opovrhuje. Tehdy jsem byl dokonce trošku zakoukaný do jedné holky z knihy, takže by mě vlastně ani nenapadlo, že by se mi mohli líbit kluci. Tak nějak jsem si to ani nechtěl připustit.

Někdy měsíc po oslavě mých čtrnáctin, kdy jsem už dávno byl na víceletém gymplu, do prváku na střední nastoupil nějaký nový žák. Já byl tehdy teprve v tercii, to odpovídá 8. třídě. Mezi holkami se povídalo, že je pěkný, má nádherné oči a bůhví co ještě. A tak se to profláklo všemi třídami.

Jednou u oběda na mě nevyšlo místo u stolu kluků z naší třídy, tak jsem si s pokrčením ramen sedl ke spolužačkám, abych tam nebyl sám. Ty si pořád něco špitaly. Asi po deseti minutách jsem to nevydržel a ptal jsem se jich, co se děje.

Samozřejmě mě upozornily, že u vedlejšího stolu sedí sám ten nový žák z prváku. Znuděně jsem se otočil jeho směrem, abych zjistil, co je vlastně zač. Měl tmavé vlasy, z tmavě hněda až do černa a hluboké modré oči. Tehdy jsem tedy ještě barvu jeho očí neznal, protože se neustále díval na stůl. Seděl tam sám, bylo mi ho líto. U nás na gymplu je těžké dostat se do nějaké skupinky.

Co už, řekl jsem si a zvedl se i s tácem, na kterém se u nás podávalo jídlo. Holky na mě vyjeveně koukaly, když jsem přešel k němu a slušně se zeptal, jestli můžu přisednout. Překvapeně ke mně vzhlédl (tady jsem zjistil tu barvu očí), přece jen, byl jsem zhruba o dva roky mladší a odlišné ročníky spolu málo sedávaly. Ale pokrčil rameny s tím, že je mu to docela jedno.

Nikdy jsem nebyl moc mluvný, ale když se ticho protahovalo, začalo mi to být nepříjemné. Pár větami typu: "Jak se máš?", jsem se snažil o nějakou konverzaci, i když mi bylo dost trapně.

Kupodivu se chytl. Za chvíli už jsme spolu mluvili docela jako kámoši, úplně jsme si sedli. No, obědová končila a tak jsem se s ním rozloučil, že běžím na zeměpis. On taky měl něco, asi matiku, ale nejsem si jistý.

Další den jsem si u oběda automaticky zase sedl k němu. Tentokrát jsme se pozdravili a mluvili tak moc, že jsem nestíhal ani jíst a nakonec odnášel talíř téměř nedotčený. Moc dobře jsem si všímal holčičích závistivých pohledů v zádech. Než jsme se rozloučili, nabídl jsem mu, že mu ukážu město. Přistěhovali se sem z nějaké vesnice, moc to tady neznal. On souhlasil, takže jsem na něj po škole počkal a ukazoval jsem mu knihovnu, různé restaurace, pizzerie, čajovnu, autobusové zastávky a bůhví co ještě.

Nakonec mě on pozval na kofolu do jedné z restaurací. Byl hodně vtipný, používal trefné hlášky v situacích a tak. A já se přistihl, že na něj docela dost musím koukat. Hodnotil jsem, jak se obléká. Třeba, že má džíny, které mu dobře sednou nebo že tahle mikina by mohla být trochu kratší. Sem tam jsem mu to i řekl. Učil mě jezdit na skateboardu, bylo mi s ním prostě fajn.

Ani nevím, kdy přesně jsem si uvědomil, že jsem se zamiloval, to si nějak nepamatuji. Ale myslím, že to bylo tehdy, kdy se kolem něj motaly holky a já žárlil.

Jestli čekáte dobrý konec, tak se mýlíte. Ten kluk potom začal chodit s holkou od nich ze třídy a já se raději sklidil pryč. Jeho holka mě neměla ráda a dost mě pomlouvala, takže potom jsem se v jeho blízkosti cítil divně. 

Přátelství začalo upadat. Jak jsme si předtím pořád psali na chatu, tak nyní jsme se tam kolikrát potkali až po pár dnech. Někdy jsem ho i přistihl, jak sotva jsem tam přišel, tak se odhlásil nebo mi napsal, ať se nezlobím, že nemá čas. Ve škole mě zdravil sotva kývnutím hlavy.

Bylo mi z toho na nic. Pamatuji si, že jsem byl docela zmatený, nechápal jsem, co jsem udělal špatně. A pak mě jednou poslala třídní na budovu vyššího gymnázia s nějakými opravenými testy k profesorce do kabinetu a když jsem z toho kabinetu vycházel, tak jsem vyšel asi dva metry za nimi, za tou "zamilovanou dvojičkou".

Prvně jsem chtěl pozdravit, když jsem uslyšel, o čem se baví. Ona se zeptala, jestli za ním ten "malý kluk z tercie" pořád dolízá. On že ano, že jsem mu psal a že mu to přijde dost otravné. Bylo toho víc, ale nebudu to vypisovat.

Připadalo mi, jako by mě něco praštilo palicí, udělalo se mi úplně špatně. Zapadl jsem do jedné z prázdných učeben s otevřenými dveřmi a rozdýchával to. Bohužel za chvíli začínala hodina, opláchl jsem si u umyvadla obličej, utřel se a přešel na nižší.

V hodině si učitelka všimla, že se mnou není něco tak úplně v pořádku. Vymluvil jsem se, že se mi motá hlava. Zavolala rodičům, ti byli v práci, tak mě s jejich vědomím pustila domů, nebydlel jsem od školy daleko, sotva tak patnáct minut.

Doma jsem hodně přemýšlel a dospěl jsem k názoru, že když ho "otravuji", tak s ním raději nepromluvím ani slovo. Na chatu jsem ho ignoroval, ve škole taky. Na to jeho úžasné kývnutí hlavy jsem neodpovídal. Netrvalo déle než měsíc a ta dívka se s ním rozešla. Zase byl sám.

A já si k němu nepřisedl. Vykašlal jsem se na něj, stejně jako předtím on na mě, přátel jsem měl dost na to, abych jednoho mohl postrádat a nedovolil jsem si do něj zamilovat znova. Teď je někde na vysoké škole, ani nevím kde a nijak mě to netrápí. Poprvé jsem se zamiloval do špatné osoby, to se bohužel stává.

Asi by vás zajímalo, kdy a jak jsem se svěřil rodičům. No, můj táta zemřel, když mi bylo dvanáct. Žiji jen s matkou a sourozencem. Jako první jsem to řekl mámě, když mi bylo patnáct. Začal jsem větou: "Mami, prosím tě, slib mi, že se nenaštveš". Potom jsem začal s tím, že se mi líbí kluci a že doufám, že jí to nevadí.

Chvilku na mě koukala, ale nakonec to přijala. Pokecali jsme o tom a bylo dobře. Bráchovi jsem to řekl až o rok později, chvilku na mě byl naštvaný, moc to nechápal, ale nakonec je všem dobře. Jsem rád, že to v sobě už nedusím, už nemusím nic tajit. Bylo pro mě docela těžké.

Jak to bere okolí, druhá nejčastější otázka. Pár lidí se mnou přestalo komunikovat, většina se se mnou stále baví. Nijak to neřeším. Stále lepší, než se nutit k něčemu, co nemám rád. Pak bych byl nešťastný.

S trochou štěstí jednou najdu to, co hledám. Když je kluk gay, není to choroba. Nesnáším, když se na mě lidi dívají jinak. I my jsme lidé. Jen se možná pár věcmi odlišujeme.

Myslím, že by to tady několik kluků mohlo trápit. Možná vám to alespoň trochu pomohlo, jestli to vnímáte špatně. Je správné si o tom promluvit a přiznat si to, když to v sobě dusíte, pomalu se vám to nakupí a jednoho dne to už nevydržíte a vybuchnete.

Pokud jste na kluky, nezmění se to. Je lepší se s tím smířit, než se do něčeho nutit.