V dubnu 2011 mi zubní lékař oznámil, že budu mít rovnátka. Stejný osud potkal i mou sestru. Lépe řečeno mé dvojče. Ano, jelikož jsme dvojčata, máme podobný chrup, tudíž jsme měly stejně křivé zuby. Rodiče si sáhli hluboko do kapsy. Protože jsme obě potřebovaly rovnátka dole i nahoře museli pro každou z nás uvolnit deset tisíc korun.

Den D přišel 22. října 2011. Na rovnátka jsem se těšila - ano, jak pošetilé a hloupé. Byla jsem v šoku, když jsme k zubaři přišly v osm hodin ráno a domů jsme se vrátily v osm hodin večer. Jsme dvojčata, takže vše trvá dvakrát tak dlouho.

Byl to zvláštní pocit, mít najednou nějaké hrubé zuby. Všichni byli velmi překvapeni, když zjistili, že máme rovnátka. Každý měsíc jsme musely k zubaři. KAŽDÝ měsíc jsme tam strávily půlku dne. K tomu jsem další týden nemohla ani jíst, jak to strašně bolelo. Ale nějak jsem to přežívala.

Postupně mě rovnátka začínala štvát. Nemohla jsem spát kvůli bolesti. Občas to bylo tak nesnesitelné, že jsem musela brát i prášky na bolest. Jenže to by nebylo to nejhorší. Dokážete si představit, jak mé zuby vypadají, když mám k obědu například mák, či špenát... Ano, ano. To pak mám za rovnátky jídlo "na potom". Nechutné. Čistit si zuby po každém jídle není moc zábavné - popravdě... nedělám to.

A co smích, hlavně po takto chutném obědě? Jsem takový smíšek a optimista. Musím se smát velmi málo a nebo si ústa zakrývat rukou. Kdo by také chtěl vidět zadrátovaný úsměv, že? A moje sebevědomí jde prudce dolů. Je hrozné přijít domů a zjistit, že jsem celý den měla jídlo za rovnátky. Ach jóó.

A to jsem se ještě ani nezmínila o urvaných zámečcích. Nebojte se. Vysvětlím to. Na zubech máme takové kovové čtverečky a ty nevydrží všechno a já je měla urvané v jednom kuse a moje sestra? Samozřejmě je vzorně neměla urvané ani jednou. Zubař šílel ze mne a já z něho. A to není jediné z čeho zubař šílel. Pořád si stěžoval, že mám špatně vyčištěné zuby. No jo, jenže já si je čistila asi deset minut. Zjistila jsem, že to nestačí.

Teď mi nasadil další léčbu a to takové podivné malé gumičky, které si musím na noc nandat do pusy. Tím se mi vrátila ukrutná bolest. Probouzím se ráno ve čtyři hodiny a gumičky si musím sundat, nedá se to vydržet.

Asi se ptáte, jak je teď na tom má sestra. Ta je teď vysmátá. Doslova. Rozhazuje úsměvy na všechny strany. Ano, myslíte si to správně. Jí rovnátka již sundali. Proč? Neměla urvané zámečky.

Dokonalý úsměv

Z počátku jsem byla dost smutná, že ona už rovnátka nemá a já ještě stále nosím dráty v puse. Zubař mi ale oznámil, že se má léčba po dvou letech blíží ke konci. Už se těším, já už jsem z rovnátek úplně na dně, tak jsem ráda, že jsem se někomu vybrečela na rameno.

Na druhou stranu. Krása něco stojí a já budu ráda až budu mít krásné, rovné, bílé zuby. Já se na to těším jako... Ani neznám správné přirovnání. Jednoduše se těším strašně moc. Tak mi, prosím, držte palce, ať to vše ještě těch pár měsíců vydržím.