Uběhlo od té doby dvanáct let. A já nevidím. Víte, jaké to je, slyšet sýkory, kosy, sýčky a další zvířata, která nevidím, ale vnímám to? Je to, jako bych to viděla v prázdném a tmavém světě. Och, zapomněla jsem, jmenuji se Lisa. E...mm.. Lisa Stimlinsonová.

„Liz... Zlato, pojď dolu,“ zvolal otec „Tati, to je vtip.“ Táta se začal smát: „Lizy, pojď, vždyť to není poprvé, zlatíčko.“ Šla jsem po schodech, držela jsem se bílé zdi. Otec na mne volal: „To nic, krásko, jen celé schodiště a jsi tu.“ „Tati, rozptyluješ mě,“ ozvala jsem se. Táta se zase usmál a pak dodal: „Lizy, jsi celá máma.“ V té chvíli jsem se usmála: „To má být kompliment.“ A klopýtla jsem, letěla jsem ze schodů a táta pokřikoval: „Liz, Liso.“

V tom momentu jsem myslela, že je konec, ale táta mě chytil. Radostně zvolal: „Krásko, to mi příště nedělej.“ „Tati, díky,“ řekla jsem. On se jen usmál a řekl: „Hurá do školy.“

Já nahodila falešný úsměv a jelo se. Hned u školy mě vyzvedla Carrie, má spolužačka. „Tak ahoj broučku,“ rozloučil se se mnou. Carrie se na mne podívala: „Jsi tak krásná, kdyby ses viděla.“ Já se usmála. Carrie mě vedla za ruku a přitom mi povídala o tom, jak vypadám a jak jsem skvělá.

Ve třídě jsem narazila do nějakého kluka. Asi byl nový nevěděl, že jsem slepá. Promluvil ke mně: „Promiň, jsem Nick.“ Já odpověděla: „Já Lisa.“ „Krásný jméno,“ řekl Nick. Já se usmála: „Jen to Nicku??“ Nick koktavě řekl: „Ne, to ...ne... ty...t...y... jsi moc..chci říct hodně...šíleně...“

V tom přišla Carrie: „Jsi v poho, Lis?“ Já kývla a Nickovi jsem řekla: „Tak ahoj, Nicku.“ Nick se usmál a já šla do třídy.