Tento článek jsem se rozhodla napsat, protože mi poslední dobou přijde, že si lidé vůbec neváží toho, co mají. Tak třeba když jsem ve škole, holky tam házejí svačinu jen tak z legrace na zem. Nejspíš při tom nemyslí na děti v Africe, které hladoví. Ale já ano. Nebo když děti přemlouvají mámu, aby jim koupila tohle triko s tímhle obrázkem či nějaké džíny. Neví asi, jaké to je, být bez značkového oblečení a drahých bot.

Každý je taky asi občas naštvaný na rodiče. I já. Ale když si představím, že by se o mě staral někdo jiný než moje maminka, tak je mi úzko. Kdo jiný by mě utěšil, když je mi smutno, staral se o mě, když jsem nemocná nebo kdo by mi poradil, když to potřebuji. Opravdu nevím. Někdo třeba nemá nejbohatší rodiče, ale má kde bydlet, kamaráda, kterému se může svěřit nebo zálibu, která ho naplňuje. 

Proto si myslím, že bychom měli bojovat za ty, které milujeme a nebrat to, co máme jako samozřejmost. Abychom, když někoho ztratíme, toho později nelitovali.