S hrůzou jsem pohlédla za sebe. Přes zahradu, kde jsem s otcem pracovala, se na nás valily obrovské vlny. Ukázala jsem na ně, neschopná promluvit. Otec se prudce otočil.

„Any, utíkej dál od pobřeží,“ křikl na mě, „já půjdu pro mámu a Jirku!“ Běžela jsem na kopec za domem. Když jsem tam doběhla, viděla jsem, jak se vlny přibližují, jak si k sobě vzaly otce i mého bratra, ale matka ke mně stačila doběhnout.

„Běž dál a nezastavuj, jinak voda sebere i tebe,“ volala na mě matka. Poslechla jsem ji. Běžela jsem za ní dál a dál, ale tsunami se stále přibližovalo, já jsem už přestávala cítit nohy a ztrácela jsem naději. Mé tempo se stále zpomalovalo a vlny byly stále blíž.

Voda mě dostihla v poslední chvíli. Házela se mnou, mlátila do mě kameny, které cestou vzala. Zmítám sebou, jak se snažím dostat pryč. Podařilo se, vlny se vrátily do moře. Ležím na zemi a snažím se popadnout dech. Před očima se mi udělalo černo a já ztratila vědomí.

Probudila jsem se v nemocnici. Nade mnou stála nějaká žena. Kolem mě jsou všelijaké přístroje, které různě pípají, piští a vrčí. Cítila jsem, jak mě bolí celé tělo.

„Sláva, probudila se!“ zavolala ta žena na někoho za dveřmi.
„Kde je máma?“ zašeptala jsem.
„Mrtvá. Nepodařilo se nám ji zachránit,“ odpověděla smutně žena.

Odešla za dveře a já jsem si pozvolna začala uvědomovat, že už nikoho nemám. Propadla jsem smutku. Co kdybych odpojila ty přístroje? Co by bylo pak? Měla by tahle nemocnice problémy? Měla. Ale proč žít? V nebi se shledám s rodiči a budu se zase mít pro co smát. Nebo nebude nic a já odejdu od trápení.

Zhluboka jsem se nadechla a udělala jsem to. Nejdřív se nedělo nic, ale pak jsem ucítila, jak se moje vědomí pomalu vzdaluje od těla. Proletěla jsem několika patry nemocnice. Viděla jsem všechno to utrpení, které se v ní odehrávalo. A věděla jsem, že jsem se rozhodla správně.

Vysoko v mracích jsem našla svou rodinu. Všichni byli šťastní. I já. Takto krásné místo jsem ještě neviděla. Budu tu žít. Ano, začnu nový život.