Alík

  • Alíkoviny
  • Klubovna
  • Hry
  • Nástěnky
  • Soutěže
  • Vtipy
  • Poradna
  • Copak hledáme:
    Kde hledáme: Přihlášení uživatelé mají lepší možnosti hledání.
    Jsi tu poprvé?

    Alíkovina

    Něžný šafrán - 31. kapitola

    vydáno  •  Knihy · Rafaelova škola - prima
    Něžný květ šafránu chrání blizny – nejvzácnější léčivo, koření a barvivo. Ona mě opustila... Opustila... přilétaly zlé myšlenky k Marině ze všech stran. Srdce jí ztvrdlo na kámen a bolelo...

    Šafrán setý - Patří mezi velmi vzácný a cenný druh., © Profimedia.cz

    Moje maminka si tady žije a dělá, že mě nezná! A já na ni odmalička myslím a trápím se, že jí někdo ublížil... Chtěla jsem kvůli ní i do vílích kruhů vstoupit...
    Marině se řinuly slzy po tvářích, ohromená svírala rámeček s fotografií. Nevěděla, co dál...
    Ne! pohodila náhle hlavou. Tahle není moje maminka. Já žádnou maminku nemám!
    Marina vložila fotografii zpět do schránky, schránku do svého batohu a vyběhla z jeskyně Bílého hada.
    Vůbec si ve svém zoufalství nevšimla, že salamandr již spořádal polovinu vajec.

    Proběhla kolem mlčenlivého školníka v podobě své zkamenělé prababičky, a když seběhla po mramorovém schodišti ven z budovy, nevydala se do vílího pavilónu ale k bráně.
    "Jdu na vlak," řekla rozhodně elfovi, který měl službu u brány. A on jí úslužně otevřel. Marinu to překvapilo, počítala s tím, že bude muset někde přelézat plot.
    Hbitě přešla silnici a dala se cestou k trati. Jako ve snu scházela níž a níž, kolem probělával sníh mezi stromy a večer přecházel v tmavou noc Hromnic.
    Hlavně ať něco jede, modlila se a celá se chvěla. Ne však zimou, ani strachem, ale to jí rozechvívala hořká pravda.

    ilustrační foto

    Po dvaceti minutách se přikodrcal motoráček. Marina nastoupila a rozhlédla se: ve vagónu klimbali čtyři lidé.
    "Prosím, do Berouna," řekla Marina kulaté paní průvodčí.
    "Takhle večer a sama?" divila se průvodčí, zatímco jízdenka vyjížděla z automatu.
    "Oni tam na mě budou čekat naši," vysvětlovala Marina.

    Motoráček drkotal krajinou a Marina tupě hleděla na jízdenku. Její krásný sen se zbortil jako domeček z karet. Náhle nenáviděla celou tu Rafaelovu školu, nenáviděla svá křídla, svou vílí polovinu, svou vílí matku.
    "Za deset minut jsme v Berouně," oznámila průvodčí vesele cestujícím, neboť za okny bylo černo, jako kdyby projížděli tunelem.
    Marina se vzpamatovala, vytáhla mobil z batohu a ťukala esemesku:

    Babičko, jedu do Berouna vlakem. Prosím tě, přijeď pro mě.

    Ihned jí zazvonil mobil zpět, v tichu vlaku zněl jako kostelní zvon.
    "Marinko, kde jsi? Co se ti stalo?" děsila se paní Fialková.
    "Babičko... maminka..." vzlykla šeptem Marina.
    "Zůstaň na nádraží u pokladny, hned jsem tam," přikázala jí babička vyděšená a udýchaná, jak běžela do garáže.

    Na nádraží panoval klid, paní za okýnkem výdeje jízdenek si četla a dva muži čekali na vlak z opačného směru. Marina seděla na lavičce a objímala batoh se zlatou schránkou.
    Když se babička objevila ve dveřích, rozběhla se k ní, křečovitě ji objala a usedavě se rozplakala.
    V autě se pak v pláči dusila a přitom překotně vybalovala šperkovnici. Babička užasle hleděla na zlatou filigránovou schránku, na rudý rubín, když pak pohlédla na vybledlou fotografii, oči se jí zalily slzami.
    A Marina drkotala zuby a vyrážela: "To je... to je... prof... prof... Aine!"
    "Můj ty Bože, co to říkáš?" zašeptala babička. "To přece není možné."
    "Je to ona! Babi!"

    "Babičko," objala ji Marina znovu v hale vily. "Babičko, moje maminka mě opustila."
    "Marinko, tvoje maminka tě milovala," říkala smutně paní Fialková. "ona by tě neopustila... To se musí vysvětlit. Musíme zavolat do školy, že jsi tady a-"
    "Ne, babi. Já už je nechci vidět. Podvedli mě. Všichni. Oni to věděli... Proto si pořád tak vymýšleli... Proto..."
    Venku zavrčel motor, utichl, pak se ozvaly kroky na schodech. Paní Fialková je dobře znala. I Marina, která teď vytřeštila oči, znala ty kroky.
    Zvonek.
    "Ne, babi-" snažila se jí Marina zachytit za rukáv.
    Ale paní Fialková otevřela.
    A na prahu stála Aine.

    "Dobrý večer, já..." špitla Aine a Marina už na nic nečekala a utíkala po schodech do pokojíku.
    "Marinko, počkej!" vykřikla Aine. "Smím?" zeptala se nejistě paní Fialkové. Ta jen přikývla a ustoupila.
    Aine vyběhla za dcerou, která se před ní zavřela v pokojíku. "Marinko, prosím tě, vyslechni mě," zaťukala Aine na dveře.
    "Nemá tam klíč," volala babička vzhůru do schodů.
    "Marinko, můžu dovnitř?" zeptala se Aine.
    Ticho.
    "Marinko?"
    Zase ticho.
    Aine prudce otevřela v předtuše zlého. Marina klečela u válendy, hlavu měla zabořenou do polštářku a celá se otřásala pláčem.

    Ne, ať ke mně nechodí, přála si Marina. Jenže Aine vedle ní poklekla a navíc ji objala.
    Marina se schoulila do sebe, nezvedla zrak, nepromluvila.
    Téměř nedýchala.
    Ať odejde, prosím, přála si, ať odejde.
    "Marinko, ty si myslíš, že jsem tě opustila, viď," vzlykla Aine. "Ale tak to není. Musela jsem, i když mi to srdce málem utrhlo. Každým okamžikem jsem na tebe vzpomínala, každým okamžikem jsem se chtěla vrátit, ale ta kletba... Marinko, ta kletba je zlá... Marinko, prosím tě, podívej se na mě."
    Nepodívám, pomyslela si Marina a dál mlčela.
    Aine ji hladila po vlasech a Marina si přála, aby se probořila do postele a pohlazení unikla.

    Náhle se znovu ozval zvonek. Babička sestoupila po schodech otevřít.
    Marina zaslechla známé hlasy a zase kroky a pak naštvaného Puka: "Tak to jsem, maminko, zvědavý, jak jsi Marině zdůvodnila, že jsi ji odložila stejně jako nás čtyři před ní."
    "Puku!" okřikla ho Aine, ale mladý faun pokračoval: "U všech rohatých, já, Marena, Rusalka a Meluzína jsme tě aspoň občas viděli, ale Marina o tobě vůbec nevěděla. Mami, vždyť my jsme jako kukaččí mláďata, vždycky jsi nás nechala někomu na vychování..." říkal Puk hořce.
    Aine se zvedla: "Puku, zadrž. Neříkej unáhlená slova, nic nevíš."
    "Co nevím?"
    Marina zvedla hlavu a spatřila vedle Puka stát Arthose. Na něho Aine kývla a Arthos pravil: "Ve hvězdách je psáno, že tvá matka, Puku, ty i všechny tvé sestry jste prokleti."
    "Prokleti? Jak a proč?"
    "To ví jen tvá matka," odvětil Arthos a Aine znovu klesla na kolena vedle Mariny. Objala ji a říkala: "Nemohu vám prozradit, co dávná kletba obsahuje. Když vám to prozradím, už nedokáže nikdo z nás kletbu zlomit. Marinko, věř mi, že nebýt té kletby, byla bych stále s tebou..."
    Puk zatřepal hlavou: "To přece nejde. Ty nám neprozradíš, co je obsahem kletby, tak jak ji máme zlomit?"
    "Musíte si ji sami objevit," zašeptala Aine a přitom se rozhlédla, snad cosi zaslechla, uším ostatních neslyšitelné. Ještě více posmutněla. "Už tady nemohu déle pobývat, prosím, Marinko, pojď se mnou zpátky do školy, musíš na Hromnice přivítat po vílím způsobu východ slunce. Dostaneš tak na rok větší sílu k metamorfování."
    Marina sklopila hlavu a zakroutila jí.

    Zimni pohled na jezero Laka

    Babička, která po celou tu dobu zamyšleně mlčela, si k Marině přisedla a řekla: "Já s Marinkou ten východ slunce přivítám, když mi, Fany, řekneš, jak to máme udělat. A ještě si myslím, že byste neměli ostatním zatím říkat, co Marina objevila. Je to pro ni velká rána, jen bůh ví, jestli se naučí ti říkat mami..."
    Aine cukalo kolem úst, zdálo se, že se také rozpláče. Starostlivě dceru pohladila po tváři. "Tak dobře, ale Marinko, prosím tě, neutíkej už svým strážcům. Oni jsou výborní, jenže ty jsi vílí princezna, má dcerka, a oni proto nedokážou odhadnout, co máš za lubem... Prosím tě, Marinko, vílečko moje, podívej se na mě."
    Marina ale dál klopila hlavu.
    Ať už odejde, odejde... přála si a pak ucítila, jak ji Aine políbila do vlasů a zvedla se od ní.

    "Tak ségřičko, zítra se pro tebe stavím a pojedem na výlet, co říkáš?"
    Marina měla Puka ráda, a tak jí jeho slova donutila vzhlédnout.
    I přes slzy se na Puka usmála. Hájí mě a pomáhá mi, říkala si, avšak Arthos zasáhl: "Počkej, Puku, Mariny babička přece teď navrhla, abychom zatím vše utajili."
    "Hm," zabručel Puk, vidina zábavy s jediným sourozencem, který ho nepokládá za blázna, se rozplynula.

    Když Aine s Pukem a Arthosem odjeli, přisedla si babička k Marině, která stále klečela vedle postele a objímala květovaný polštářek.
    "Kde je děda?" zeptala se plačtivě.
    "V Německu, jel vybrat novou sušičku na květy," pohladila ji babička a pak vážně začala: "Marinko, jsi už velká holka. Přestože to, co se stalo, je vážné, ty tady nemůžeš klečet do konce života. Fany tě miluje, mluvila o kletbě, zdálo se mi, že ji ta kletba od nás i teď vyhnala. Zdálo se mi, že ji samotnou stíhá těžší osud než tebe... Ráno je moudřejší večera. Pojď usteleme si v obýváku, jak to máš ráda, a za svítání přivítáme Světlo, jak nám poradila tvá maminka. A pak... pak se půjdeme zeptat babky kořenářky Hajánkové na kletby. Musíme vědět, na co si dát pozor..."

    Ulehly ve velikém pokoji na rozložené pohovce. Babička zastavila kyvadlové hodiny, aby alespoň na několik hodin mohly usnout. Jenže kdo by dokázal usnout s bolavou hlavou. Marině se rozplynuly všechny sny a vyschly slzy. Ležela na břiše a snažila se metamorfovat do lidské podoby. Nedařilo se jí to.
    Na chvíli přestala a naslouchala známým zvukům vily. Spí babička nebo ne? Asi ne, ale dělá, že jo, usoudila.
    Znovu se pokusila o metamorfózu.
    Nejde to, a ty divné pocity. Ven, chci jít ven. Ne! objala polštář. Nikam nepůjdu. Ani za svítání. Já chci být člověk. Ne víla. Nebudu víla. Nemám žádnou maminku. Nejsem prokletá. Jsem...

    Divoké sny o tanci s vílami Marinu pronásledovaly. Maminka v nich přicházela a usmívala se. Marina před ní utíkala. Puk jí pomáhal a Arthos jim huboval, mračil se, že dělají nerozumné věci... Marina však zamávala křídly a vážnému Arthosovi ulétla.
    Uf! probudila se obýváku. Křídly ve spánku mávala, až byl kolem ní vítr.
    "Co to se mnou je?" zašeptala a opatrně se postavila. Měsíc nesvítí a mně je divně. Jak to?
    Babička neklidně oddychovala a Marina neměla to srdce ji vzbudit. I kdyby ji však vzbudila, babička by odpovědi na Marininy otázky neznala.
    Lipové dryády, ty by mohly poradit! vzpomněla si Marina na nejbližší elementární bytosti a vykradla se z pokoje, aby se oblékla.

    Autor:

    Tento článek byl zařazený ke zveřejnění bývalým vedením Alíka, jeho úroveň tedy nemusí odpovídat současným redakčním standardům.

    » přejít do diskuse

    Diskuse k článku  (3)

    Příspěvek z 9. února ve 14:03.
    chytrymozek v něm napsala:

    No jasně, Marina ji MILUJE. Už vyšlo 7 knih a chystá se 8

    Příspěvek z 27. srpna 2010 v 10:54.
    Speed v něm napsal:

    gv

    hotová kniha181

    Příspěvek z 26. srpna 2010 ve 13:26.
    Miaow v něm napsala:

    Aine

    No jo, nakonec byla Marininou maminkou Aine :))... jsem zvědavá, jestli jí někdy dokáže Marina odpustit.