Alík

  • Alíkoviny
  • Klubovna
  • Hry
  • Nástěnky
  • Soutěže
  • Vtipy
  • Poradna
  • Copak hledáme:
    Kde hledáme: Přihlášení uživatelé mají lepší možnosti hledání.
    Mráček
    Jsi tu poprvé?

    Alíkovina

    Noční dobrodružství na táboře

    vydáno  •  Tábory · Cestování · Příroda · Kamarádi · Léto

    Na jednom táboře jsme hráli hru s „majáky“. Spočívala v tom, že nás vedoucí večer, když už byla tma, odvezli kamsi pryč. Naším úkolem bylo se nepozorovaně dostat zpátky do tábora. Ovšem stačí drobný zádrhel a celá akce se může pěkně zvrtnout…

    Tábor, © majdula2000

    Začalo to celkem klidně. Vedoucí nám řekli, abychom si vzali pořádné boty, mikiny, baterky a šátky a přišli před jejich chatku. Tam nám všem zavázali oči a zamotali nás, aby nás trochu zmátli. Pak nás za ruce spojili do malinkých skupinek, většinou zhruba po třech (rychle jsme si stihli akorát říct, kdo je s námi ve skupince, my jsme byly 3 holky). Když jsme byli spojení, tak nás postupně začali někam vést. To jsme ještě netušili, kam to bude, ale tušili jsme, že nás čeká nějaké dobrodružství.

    Skončili jsme tehdy v autě, stále jsme měli zavázané oči a cítili jsme, že někam jedeme. Cestou nám hlavní vedoucí, který řídil, začal vyprávět příběh, že jsme byli uneseni, vezou nás neznámo kam a naším úkolem bude vrátit se zpátky. Zní to docela jednoduše, že?

    Problém měly představovat „majáky“. To byli vedoucí, kteří byli v lese. Měli u sebe baterku a pohybovali se kousek od míst, kde jsme měli v ideálním případě jít. Svítili tou baterkou okolo sebe, náš úkol byl samozřejmě to, abychom zvládli projít, aniž by nás viděli.

    Když auto zastavilo, tak jsme vylezli ven. Byla to velká dodávka, takže nás tam bylo několik skupinek. Auto ihned odjelo zpátky, ale na nás tam čekala další vedoucí. Vždycky vzala jednu skupinku a vedla ji někam pryč, pořád s těmi šátky na očích, ostatní čekali. Po chvíli chůze konečně nastalo rozvazování očí. Dostaly jsme do rukou mapu a úkol zněl jasně – do rána se vraťte do tábora.

    Vůbec jsme nevěděly, kde jsme. Na té mapě byl zakreslený náš tábor a nějaké okolí. Vedoucí nás nasměrovala k jedné cestě. V dálce už bylo slyšet auto, které přijíždělo s dalšími (my jsme totiž z auta, kterým jsme přijely, šly až jako poslední), proto jsme neměly čas, abychom hned zkoumaly mapu, a rovnou jsme vyrazily. Věřily jsme, že ta cesta je správná, a prostě jsme šly.

    Správná ta cesta pochopitelně nebyla, ale o tom jsme v té době ještě neměly nejmenší tušení. Šly jsme po takové příjemné asfaltce, svítily si baterkami a povídaly. Háček byl v tom, že jsme z mapy nedokázaly poznat, na jakém místě jsme vyrážely, tak jsme musely akorát odhadovat. Směr naší cesty se nám zdál být dobrý, zatáčky zhruba seděly s mapou.

    Na jednom stromě jsme našly obrázek draka, což jsme předpokládaly, že tam dali naši vedoucí, a také byly na některých stromech jakési svítící nálepky. Myslely jsme, že to tam je všechno kvůli nám, protože to jen tak v lese nebývá, a tak jsme šly dál a dál. Zdálo se nám, že jdeme dlouho, ale moc jsme tomu nevěnovaly pozornost. Venku bylo pěkně, my jsme v klidu šly a u toho si v pohodě povídaly. Nic nám nechybělo, takže jsme byly v pohodě.

    Po skoro hodině cesty jsme dost ostře zatočily doleva, směrem, kde jsme očekávaly vodu, takový potok, který protékal okrajem našeho tábora. Často jsme v něm o volnu dělávali jen tak blbosti, sedávali na kamenech a tak podobně.

    Potok v tábóře

    Naše tušení bylo správné, ovšem jen z části. K vodě jsme se sice dostaly, ale mělo to jedno velké ale! Hned u cesty, která se napojovala seshora na cestu podél vody, byl sice most přes ten potok, ale most, který jsme znaly z našeho tábora, to nebyl! Následoval rychlý pohled na druhou stranu vody. Byla tam velká budova, to sice ano, svítilo se tam a vypadalo to táborově, ale náš tábor to prostě nebyl!

    Začaly jsme přemýšlet o tom, co je u potoka v okolí našeho tábora. Kousek po proudu byl na opačné straně další tábor, jenže ten by byl na straně, na které jsme my v tu chvíli stály, a ten byl výhradně chatkový, i ten bychom poznaly. Mapa, kterou jsme měly na cestu, nám už byla k ničemu. Došlo nám, že jsme úplně mimo ni, protože jdeme celou hodinu špatně!

    Nechtělo se nám jít zpátky, a proto jsme se vydaly proti proudu. Jakoby směrem, ze kterého jsme přišly, akorát ne lesem, ale hned podél vody. V tu dobu už nám bylo jasné, že jsme někde, kde jsme vůbec být neměly, už jen proto, že jsme nepotkaly žádný „maják“. Podařilo se mi přes mobil zjistit naši polohu. Byly jsme zhruba 2 kilometry od našeho tábora, stačilo by jít podél potoka, dál proti proudu, jenže zda ta cesta vedla až tam, to jsme nevěděly.

    Já jsem to chtěla zkusit, protože potok by byl náš jasný ukazatel, ale holky byly proti. Jedna z nich měla číslo na kámošku, která šla v jiné skupince, a tak jsme se tedy nakonec dohodly, že jí zkusíme zavolat. Měly jsme sice špatný signál a v táboře byl snad ještě horší, ale podařilo nám se spojit. Její otázka hned byla, kde jsme tak dlouho, že oni došli do tábora asi za 7 minut.

    Cesta do tábora

    Šla dát mobil hlavnímu vedoucímu, protože přeci jen on měl za nás zodpovědnost, tak ať něco vymyslí. Vůbec se nerozmýšlel, řekl nám, ať jdeme okamžitě zpátky, úplně stejnou cestou, kterou jsme šly tam, a až k místu, kde jsme od vedoucí dostávaly mapu. To víte, že se nám nechtělo, ale neměly jsme na výběr. Otočily jsme se a už ne tak klidně šly zpátky. Cesta byla i rychlejší, nikde jsme se nerozmýšlely, ani už jsme si nepovídaly. Jen jsme šly.

    Cesta, kterou jsme šly my

    Když už jsme se blížily, tak se v dálce před námi objevilo světlo baterky. To už nám šla jedna vedoucí naproti. Dovedla nás ke správné cestě, abychom už nemohly nikde špatně odbočit, a zase jsme mohly jít samy. Moc zábavné už nám to nepřišlo, „majáky“, kterým jsme se měly vyhýbat, nám byly úplně jedno. Nechaly jsme si rovnou dát na zápěstí čárky, že nás viděli, a šly do tábora.

    Skutečně to tam bylo jen kousíček. Během malé chvilky jsme se napojily na cestu, kterou už jsme z našich výprav mimo tábor znaly. Stačilo seběhnout po takové nehezké lesní cestě dolů k vodě a přímo proti nám byl most, který vedl přímo do tábora. Šly jsme za hlavním vedoucím, aby viděl, že jsme v pohodě, a pak už rovnou do postele.

    Naše chatka

    Z té sedmiminutové cesty jsme si udělaly asi dvouhodinovou procházku! Je sice pravda, že tehdy nám moc do smíchu nebylo, ale na druhou stranu musím říct, že to byl fakt zážitek!

    Autorka:
    » přejít do diskuse

    Diskuse k článku  (11)

    Příspěvek z 5. listopadu v 7:50.
    Kiki12 v něm napsala:

    Taky sme na táboře tuhle hru hrály a jà při tom stratila botu

    Příspěvek z 4. listopadu v 15:00.
    majdula2000 v něm napsala:

    Děkuju.:->

    Jinak je to středisko Spolana ve Varvažově, kdyby to náhodou třeba někdo chtěl vědět.O:-)

    Příspěvek z 4. listopadu ve 14:40.
    kačík24 v něm napsala:

    Moc hezký článek ok Ve stejném táboře jsem byla taky (podle fotek)