Pohoršeně jsem se na ni podívala. Od ní to teda sedlo. V kapse nejmodernější mobil, boty za 2 000 Kč, džínová mini sukně, triko ze ZARA a nejmódnější sestřih. "To sis nemohla koupit nějakej lepší? A tohle už taky neletí," přelétla se znechuceným výrazem moje vlasy, které jsem si kvůli nim hodně zkrátila. "A tohle se nosilo asi před deseti lety," odvětila při pohledu na moje manšestráky.

Bylo mi do breku. Já jí oblečení taky nekritizuju. Ještě chvíli jsem trpěla její připomínky k tomu, jak chodím oblečená, ale pak jsem s pláčem utekla. Ještě jsem ale stihla zaslechnout holku, která to celou dobu poslouchala, jak nechápavě řekla: "Co je jí?" V šatnách jsem se ani nezastavovala, vběhla jsem na záchod a začala brečet. Po chvíli se ale ozvalo: "Lucko? Proč brečíš?"

Byla to Jana. Až donedávna jsem ji moc nevnímala, ale najednou jsem zjistila, že jí ležím na rameni a vzlykavě jí říkám, co se stalo. "Neboj, to bude dobrý. Mně to taky říkaly, ale když zjistily, že je ignoruju, nechaly toho. Zkus to taky." A měla pravdu. Chvíli mi to ještě vadilo, ale pak toho nechaly.

Možná si říkáte, že jsem citlivka, ale mně to opravdu vadilo. Jestli máte podobné problémy, podívejte se, jestli v okolí není taky nějaká Jana, aby vám dala dobrou radu.