Asi tak jako většina dětí, hrozně moc jsem si přála mít pejska. Rodiče mi ho ovšem nechtěli dovolit, protože mi nevěřili, že se o něj budu starat.

Snažila jsem se rodiče přemluvit, že se o pejska budu starat já a že oni s ním nebudou mít žádnou práci, ale ani to nepomohlo. Na každé narozeniny a Vánoce jsem si přála jediné: štěně. A doufala jsem, že jednou se mi toto veliké přání splní. Jak šel ale čas, už jsem to vzdávala a moje naděje na štěňátko zmizela.

Když jsem na ulici viděla pejska, vždycky jsem si jen řekla, že je škoda, že žádného nemám, ale už jsem se s tím tak nějak smířila. Nečekala jsem, že by se rodiče najednou rozhodli, že mi pejska koupí. Tak jsem si alespoň naplánovala, že až budu dospělá, pořídím si vlastní štěňátko, které mi bude dělat radost. Ale teď, o dva roky později, se můj život doslova převrátil naruby.

Narozeniny mám v létě, takže jako každý rok, byla jsem před nimi na táboře a celý tábor jsem se těšila, až zase budu o rok starší. A když jsem přijela domu, po pár dnech jsme oslavili moje narozky a táta přede mě postavil malou krabici.

Byla jsem zvědavá, co tam bude, a tak jsem krabici otevřela a opravdu, vykoukl tam na mě malinký roztomilý zlatý retrívr. Oči měl černé a veliké a povím vám, nic roztomilejšího jsem za svůj život neviděla. Rozbrečela jsem se štěstím a pejska opatrně vytáhla z krabice a posadila jsem si ho na klín. Nečekala jsem, že můj pořád tak velký sen se opravdu splní. Rodiče se na mě s úsměvem koukali a já ani nebyla schopná jim poděkovat. Nic krásnějšího jsem nikdy nedostala. Hned jsem věděla, jak ho pojmenuju. Charlie. Měl krásnou světlounce hnědou heboučkou srst a tulil se ke mně. A až doteď mi Charlie dělá radost a já jsem neskutečně ráda, že ho mám. Za nic na světe bych ho nevyměnila, je to můj poklad.