Ahoj přátelé!
Znáte mě jako mediální panterku. Jmenuji se Jana, ale protože panterů je tady v Čechách málo, tak si všichni myslí, že jsem kočka a říkají mi Čiči. Můžete mi tak říkat taky, už jsem si zvykla.
Naše zvířecí parta toho během let hodně zažila, spoustu dobrodružství i úžasné zábavy. A jakmile přišly chytré telefony, tak se stalo, že jsme si během cesty čím dál více zážitků také nafotili. Sbírka fotek z našich výletů i z běžných událostí života rychle rostla a nakonec Punťa, z boží vůle los, prohlásil, že už je to krásný kus historie, kterým by si rád listoval. A tak se rozhodlo, že z těch nejlepších snímků vyrobíme knížku.
Ono to není vůbec jednoduché vybrat co nejhezčí obrázky, které bychom všichni chtěli zařadit do knížky. Znáte to, co zvíře, to názor, a nás byla celá parta! A to jsem ráda, že nám do toho ještě nekýchala šiška, protože ta má velice tvrdou hlavu, když se pro něco rozhodne. Na tom, co zařadit do knihy, jsme se nemohli vůbec snadno dohodnout.
Alíkova parta (omalovánka) , © ELENSA
Pepíček pořád usiloval o fotky z oslav, restaurací, jídelen a všeho, co souviselo s něčím, co by mohl sníst. Koalík s ním souhlasil, ale zatímco Pepíček chtěl fotky se sladkostmi, Koalík tvrdě prosazoval zdravou stravu, a tak se pořád hádali.
Alík pořád někde schovával svoje staré fotky z dob, kdy byl mladší, neboť kvůli neustálé práci na do té doby zanedbané zahradě nosil kalhoty. Nakonec nám jich pár přidal na hromadu, včetně té, kde byl ještě maličký, což sám vůbec nechtěl.
Oproti němu Koalík své fotky z dětství schoval tak dobře, že jsme je nenašli dodnes. Zato někde našel fotky ze své domoviny a za fotky s námi se nestyděl vůbec.
O to těžší bylo přimět Kačku, aby se trochu zapojila, protože jak se pořád věnuje správě účtů a dárků pro naše lidské kamarády, tak s námi téměř nikdy nejezdí a chtěla smazat i tu vzácnou fotku, kdy ji při práci vyfotil Pepíček. Ona je raději viděná při zábavě než při práci. To víte, Kačka je veselá kopa a ráda dělá legraci... ale také hodně moc miluje pracovat a téměř nikdy si nedopřeje volno. Někdy si sama říkám, jestli to není robot, na kterém nějakou záhadou vyrostlo peří.
To Punťa, z boží vůle los, ten je hrdý na všechny své akce i neplechy a kdybychom ho řádně nebrzdili, tak by to nebyla knížka Alíkových omalovánek, ale spíše by se to muselo jmenovat Potížopis vznešeného Punťy, z boží vůle losa.
Pak je tu Tasmánský Mikuláš. Všichni jsme si jistí, že jsme ho minimálně stokrát vyfotili, ale ať jsme hledali, jak jsme hledali, tak na žádné z našich fotek nebyl! Jen jednu se nám povedlo najít a Miky hned chtěl, aby byl alespoň na obálce. Tak alespoň ta byla vybraná velmi rychle. Miky je ale velmi štědrý a vůbec se nezlobil, že není na žádné fotce. Pak jsme na to přišli. Mikyho lze vyfotit pouze na ty staré foťáky s filmem. Na digitálních není vidět. Tak to bohužel u těchto záhadných tvorů je a chrání je to před objevením. Naštěstí to nefunguje vždy, jinak bychom přišli o bezva kamaráda.
No a pak je tu moje maličkost. Až do chvíle, kdy byla kniha hotová, jsem si nevšimla, že na mojí fotce zůstaly hračky, které mám vždy při práci tajně pod stolem, kdybych byla nervózní během telefonátů s médii a s pantery... a taky s partnery.
Alík jede autem – omalovánka, © Tobias7
Při tomhle rozpoložení jsme vybírali fotky. V praxi to bylo tak, že kromě Mikuláše, který brzy odešel rozdávat své štědré dary, jsme všichni nakonec vybírali fotky, na kterých byli ostatní. To nám totiž fungovalo nejlépe.
Puňta, z boží vůle los, tvrdě stál za tím, aby byla kniha velká, protože on se přece nesníží k tomu, aby o něm existovaly věci v jakémkoliv smyslu malé. I když jsme naléhali, nedal si to žádným způsobem vymluvit, a protože by nám jinak nedovolil použít fotky, na kterých je on sám, což by nám bylo líto, nakonec jsme svolili a řekli, že to alespoň bude o to hodnotnější památka.
Tak přišel čas na vyrobení knížky. Mikuláš se musel zmínit našim lidským kamarádům, protože než jsme dotiskli těch pár obálek pro nás, přišel vyděšený Alík, že spousta jeho kamarádů by knihu chtěla taky. Na to Kačka prohlásila, že není problém přidělat pár kusů navíc... její nadšení padlo, když Alík prozradil, jak velká hora kamarádů by chtěla kopii. Ale Kačka se brzy vzpamatovala a celou noc tiskla obaly sama.
Ráno ale nastal problém, protože v naší super-tiskárně došly barvy a padlo na mě koupit nové. Protože nás čekala další hora tisku, tak mi Kačka dala seznam, kolik které barvy koupit.
Sehnat tak obrovské množství inkoustu nebylo vůbec snadné, ale my panteři si umíme poradit. Jsme zdatní lovci a dokážeme vystopovat nejen dobré jídlo, ale i dobré zboží a nejlepší ceny. Hned po obědě už u nás na stole stály lahve s inkoustem. Kačka si hned přebrala ty černé, kterých bylo nejvíce, a šla ládovat super-tiskárnu, zatímco já jedla v mikrovlnce ohřívaný oběd.
Los Punťa losuje šťastná čísla v živém vysílání Alík.TV – omalovánka, © Tobias7
Křik rozzlobené Kačky mě vytrhl z odpoledního spánku, který byl nezbytný po tak dlouhém shánění inkoustu. Nezbylo, než se jít podívat, co se děje. Opravdu se něco dělo, něco zlého! Kačka nemohla najít barevné inkousty. Mně tedy bylo jasné, že za tím stojí ti tři lotři se svatozáří nad hlavou a s rukama a nohama za zády: Alík, Koalík a Punťa, z boží vůle los. Kačce samozřejmě říkali, že o ničem neví, že jen pili barevné limonády. Když kačka v zoufalství odešla, aby se uklidnila prací v katalogu dárků, tak se na mě ti tři darebáci usmáli, jeden měl zuby červené, druhý zelené a třetí modré. Já nad tím zakroutila hlavou, nic jiného se dělat nedalo.
Protože nebyly barvy, tak Kačka rozhodla, že se tisknout bude, ale že si to všichni, tedy my i naši kamarádi, budeme muset vybarvit sami pastelkami. To nebyl vůbec špatný nápad, a tak jsme to hned s nadšením přijali. Sedla jsem k počítači a zadala tisk obrázků... ale kde je super-tiskárna? Jéje! Já na ní nechala otevřenou konzervu tuňáka! To v dosahu Pepíčka nesmíte nikdy udělat! Hroch zakroutil hlavou a začal vykašlávat fotky!
Nejdříve nás to všechny vyděsilo, ale pak jsme se začali tak hrozně smát, že nebylo možné se na nohou udržet. A tak Pepíček celou noc vykašlával stránky knihy, kterou pak Alík s Koalíkem, protože mají šikovné ruce a nebojí se lepidla, dávali dohromady.
Tak to je celý příběh, jak vznikla naše památeční kniha. No a... Pepo! To je moje večeře!
