Bylo nebylo…

Před dávnými a dávnými časy, dávno před skibidi toaletami a six seveeeen trendem, kdy jste si před každou vycházkou museli vyslechnout od maminky varování před draky chrlícími oheň, hejkaly, bludičkami, čerty, vodníky, harpyjemi, jezinkami, loupežníky a úchyláky lákajícími děti do aut na karamelky (to jediné se nezměnilo), tedy cca kolem roku 2010, přišla na svět holčička.

Protože její maminka milovala ptáky emu, zejména pak jejich vejce, ze kterých si dělala smaženice, pojmenovala dcerku „Ema“ , a protože tatínek nevěděl, jestli se to píše s jedním nebo dvěma „m“, dal ji na matrice zapsat se třemi. Anebo mu možná ujela ruka. To ví jen on sám. (A možná ani on sám to neví.)

Skromný život

Emmmička to vůbec neměla lehké. Nejdříve ze všeho přišla o maminku. Když byl s konečnou platností ohlášen konec maminčina oblíbeného nekonečného seriálu, na který bez vynechání jediného dílu koukala nepřetržitě již ode dne svého narození, usoudila maminka, že její život ztratil smysl. (Doktor jim po pitvě oznámil, že pravděpodobně svou poslední smaženici obohatila o muchomůrku zelenou.)

A tak už měla Emmmička pouze tatínka. A strejdu Emana. I když existence strejdy Emana byla dost diskutabilní, protože ho už roky nikdo neviděl. (A předtím taky ne.) Emmmička tatínka podezírala, že si Emana v dětství vymyslel, aby měl s kým hrát badminton, a časem začal o svém imaginárním sourozenci smýšlet jako o skutečném. Ať tak či tak, strejda Eman stál jako strejda za starou bačkoru.

Emmmičky tatínek dosahoval při svém základním vzdělání a vynaložení minimálního úsilí vysoce nadprůměrných příjmů. Těžko říct, co dělal. Pravděpodobně provozoval nějaké nelegální aktivity. Nebo dělal ajťáka v Praze. Nebo možná obojí. Pravdou je, že během let nastřádal pohádkové bohatství, které vkládal poměrně náhodně do nemovitostí.

Tak se postupně stal majitelem bytu 3+1 v Trhových Svinech, hausbótu kdesi na Labi, dvou měšťanských domů na Staroměstském náměstí v Praze, dvou hektarů polí za Prahou, venkovského zámku v Bretani a garsonky v Ústí nad Orlicí, přičemž své majetky tiše spravoval z polorozpadlé chatrče v lese. Hrdě prohlašoval, že onu chatrč postavil vlastníma rukama jako malý chlapec společně se strejdou Emanem a je mu v ní dobře.

Tatínek celkově vedl velmi skromný život. Jedinou známkou jeho bohatství byl fakt, že platil výhradně dvoutisícovkami, pročež byl nenáviděn všemi živnostníky v širém okolí.

Návštěva

Kap, kap. Kap, kap. Emmmička se probudila a otřela si kapky vody z čela. Venku pršelo, a přestože tatínek již léta sliboval, že se na střechu koukne, stále do ní teklo. Když mu to Emmmička při minulém slejváku připomněla, suše oznámil, že už se na střechu koukl a zjistil, že je tam díra. Tím patrně dostál svému slibu a bylo to pro něj vyřešeno, nikoli však pro Emmmičku, která se při každé bouřce probouzela v kaluži vody.

Když se Emmmička došourala do obývacího pokoje, aby se usušila u krbu, nestačila se divit. V pokoji kromě tatínka seděly ještě další dvě osoby – starší žena se svou mladší kopií, patrně dcerou. Emmmička nepamatovala u nich doma návštěvu od doby, kdy se jim do koupelny provrtal krtek, a to bylo dávno předávno, ještě když byla její maminka naživu. Vlastně byla tehdy v té koupelně a sprchovala se. Při té vzpomínce se Emmmička uchichtla.

Starší žena se záhy Emmmičce představila jako její macecha, zatímco mladší jako její nevlastní sestra. Tatínek neříkal nic. Jen odevzdaně seděl a omluvně krčil rameny.

Krušné časy

Od té doby nastaly oběma krušné časy, a to zejména tatínkovi, kterému macecha zakázala chodit přes den v pyžamu a musel se denně holit.

Macecha taktéž vypátrala strejdu Emana, který, jak se ukázalo, bydlel celou tu dobu u nich ve sklepě a živil se bramborami a zavařeninami, které tam skladovali, a občas si přilepšoval žížalami.

Vzteklá macecha nejprve nekompromisně požadovala, aby se Eman jakožto člen rodiny rovněž podílel na chodu domácnosti, když ovšem seznala, že se na žádnou práci nehodí (stalo se tak v návaznosti na incident, při kterém Eman míchal polívku násadou od koštěte), zahřímala, ať už jí nechodí na oči. Eman si to spokojeně odštrádoval do sklepa, ve dveřích ještě udělal na bratra „kiš, kiš“ a zmizel z povrchu zemského zpět pod něj.

Emmmičce přišlo strejdy Emana ve sklepě trochu škoda, poněvadž i přes svou mrtvolnou barvu způsobenou nedostatkem světla musela konstatovat, že je to náramný krasavec, ale kdo chce kam, pomozme mu tam. Občas si na něj vzpomněla a hodila mu do sklepa ohryzek nebo kosti od oběda.

A tak zbyly veškeré domácí práce na Emmmičku. Chuděrka musela vstávat v nekřesťansky brzké hodiny ranní, v 11:00, a někdy dokonce i v 10:30, a práci končila obvykle až krátce před polednem. Oproti tomu macecha s dcerou nedělaly nic.

Celé dny se válely na gauči, sledovaly nekonečný seriál (ukázalo se, že zvěsti o jeho ukončení byly hoax) a ždímaly z chudáka tatínka peníze.

Zoufalé řešení

Nejprve to byla jen tu a tam dvoutisícovka, ale později se jejich mamon začal stupňovat a požadovaly stále víc a víc. Dospělo to tak daleko, že tatínek musel začít rozprodávat své nemovitosti, aby jim vyhověl. A tak postupně prodal byt 3+1 v Trhových Svinech, hausbót kdesi na Labi, dva měšťanské domy na Staroměstském náměstí v Praze, dva hektary polí za Prahou a venkovský zámek v Bretani i se služebnictvem.

Když ale mělo dojít na garsonku v Ústí nad Orlicí, řekl si, že co je moc, to je moc, a navrhl, že raději odvede svou jedinou dceru hluboko do lesa a tam ji zanechá svému osudu. Emmmička namítla, že pokud chtějí ušetřit zbavením se nějakého příživníka, možná by měli začít vykázáním strejdy Emana ze sklepa. Tatínek už však rozhodl a byl neoblomný. Řekl, že hned druhý den tak učiní.

O pár let později (jak už jsem zmínila, tatínek měl tendence vše odkládat) se skutečně sebral a odvedl Emmmičku hluboko do lesa. Netušil, jak moc daleko je hluboko, pořád se mu to zdálo málo hluboko, a tak v jednu chvíli s Emmmičkou došel až na samotný kraj lesa. Jeho vrozený důvtip mu napověděl, že kraj lesa není hluboko, a tak se s ní zase kousek vrátil.

Na mýtince se s Emmmičkou rozloučil a vydal se na cestu zpět. Bohužel záhy zjistil, že netuší, kudy má vlastně jít, což ho v první chvíli potěšilo, jelikož to znamenalo, že s Emmmičkou došel dostatečně hluboko, v druhé chvíli toho trochu litoval, jelikož v noci umrzl.

Králičí díra

Emmmička se rovněž potulovala po lese bez nejmenšího tušení, kudy se vydat. Cestou sice potkala rozcestník, na kterém stálo „MĚSTO 500 m po žluté“.

Kterou cestou se dát?, © ChatGPT

Bohužel ale neuměla číst, a tak se vydala na opačnou stranu.

Pomalu se začalo smrákat a Emmmička už začínala propadat zoufalství, když vtom si všimla kolem běžícího bílého králíka. Králík koukal na své hodinky Casio 3090 a bědoval, že jistě přijde pozdě. Emmmička ho potichu sledovala až ke králičí díře, ve které králík zmizel. Emmmička chvíli zvažovala, co udělat, nakonec si ale řekla, že nemá co ztratit, a skočila za ním.

Padala a padala, až konečně dopadla na dno. Díra vlastně nebyla tak hluboká, jak se zdálo. Když se postavila, zjistila, že jí ještě čouhá hlava a půl těla. Když se ovšem skrčila zpět, aby se podívala, jestli při svém pádu nezašlapala králíka, zjistila, že na díru navazuje úzký tunel. To bylo vzrušující zjištění! Emmmička byla moc zvědavá, kam tunel asi vede, a tak se do něj opatrně nasoukala a plazila se kupředu.

Když už si myslela, že tunel nikdy neskončí, podzemní chodba se začala rozšiřovat, až nakonec stanula v jakési tmavé místnosti, do níž pronikal malým okénkem jen úzký proužek světla. Emmmička zamžourala a po chvilce dokázala ve tmě rozeznat několik pytlů od brambor a polici se sklenicemi se zavařeninou. A úplně v rohu místnosti na ni ze tmy svítily oči. Blankytné oči strejdy Emana!

(Jednostranně) šťastné shledání

Emmmička vyskočila nadšením (přičemž se praštila o nízký sklepní strop), vrhla se zděšenému Emanovi kolem krku a jala se mu líčit, co se všechno událo u nich doma od jejich posledního setkání.

Emana to absolutně nezajímalo a pouze zabručel něco ve smyslu, že se celý život schovává ve sklepě jen proto, aby se mu otravné ženské oslněné jeho nadpozemskou krásou nevrhaly kolem krku, a že Emmmička to teď všechno zmařila tím, že objevila jeho skrýš, a dokonce i jeho tajnou chodbu, kterou se vydává do lesa na houby. Nejraději prý sbírá takové ty se zelenými hlavičkami, krájí je a dává je sušit společně s hříbky. On sám prý houby nejí. Emmmičce tato informace nepřišla důležitá.

„Kam zmizel ten třínohý bílý králíček?“ zajímalo Emmmičku. (Pardon, to jsem zapomněla zmínit, že králíček byl třínohý. Uvědomila jsem si to až později… konkrétně po tom, co mi AI vygenerovala třínohého králíčka. Jo a pokud vidíte ty cifry na hodinkách dvojitě, tak přestaňte šilhat, já je vidím normálně.)

„O žádném nevím. Já znám jen KrálíčkaSušenku a ten pořád lítá po nějakých koncertech. Nebyl tu ani nepamatuju,“ odsekl Eman.

Třínohý králíček kontrolující čas, © ChatGPT

Nový život

Nemělo už tedy smysl, aby Eman setrvával v podzemí, a tak se společně s Emmmičkou vydal nahoru do chatrče. K jejich překvapení v ní nenašli ani macechu ani její dceru. A co víc. Nenašli ani televizi, koberec, čínskou vázu dynastie Ming, vyřezávanou truhlu ze 17. století, pračku, sušičku a myčku. Eman se na chvíli zaradoval, že aspoň troubu tam ty dvě zlatokopky nechaly, záhy se však ukázalo, že se pouze díval do zrcadla. I trouba byla pryč.

Emmmičce se už ovšem v hlavě rýsoval nápad, jak znovu nabýt ztraceného bohatství. Sloupala z Emana letité nánosy hlíny, vyprala mu jeho jediné hnědé tričko (po vyprání se ukázalo, že je béžové), sčísla vlasy na patku a odvedla ho do nejbližší modelingové agentury. Eman tiše trpěl, ale protože byl stejně poslušný a neprůbojný jako jeho bratr, nedokázal se vzpírat.

Jeho krása pochopitelně nenechala svět marketingu chladným, a tak se postupně objevil v reklamě na zubní náhradu, na doplněk stravy na klouby, na důchodové připojištění, a nakonec dokonce na titulní straně časopisu Můj čas na kafíčko.

Emmmička byla na strýčka náležitě pyšná. Už ho nekrmila zbytky od oběda, ale vařila mu střídavě krupicovou a ovesnou kaši, protože byla líná vymýšlet něco složitějšího. Eman byl ale skromný, a tak si nestěžoval. Prázdniny obvykle trávili v garsonce v Ústí nad Orlicí, která jim jako jediná zbyla z dědictví Emmmiččina zesnulého tatínka, a měli se moc dobře.

Co to?

Kap, kap. Kap, kap. Emmmička se probudila a otřela si kapky vody z čela. Venku pršelo, a přestože tatínek již léta sliboval, že se na střechu koukne, stále do ní teklo. Když se Emmmička došourala do obývacího pokoje, aby se usušila u krbu, nestačila se divit.

V pokoji seděl tatínek, jako obvykle zarostlý a v pyžamu, a jako obvykle cosi datloval do počítače. Emmmička se zmínila, že jí teče do pokoje, a tatínek jako obvykle nezúčastněně pronesl, že se na to zítra podívá.

Že by to byl všechno jenom sen? Vypadalo to tak. Po maceše s dcerou nebyly v chatrči ani stopy. Emmmička zběžně zkontrolovala televizi, koberec, čínskou vázu dynastie Ming, vyřezávanou truhlu ze 17. století, pračku, sušičku i myčku. Vše bylo na svém místě. Dokonce i trouba tu byla. Opravdu se jí to všechno jen zdálo!

Ale to by znamenalo…

Emmmička kvapně seběhla do sklepa a zamžourala do tmy. Po chvilce dokázala ve tmě rozeznat několik pytlů od brambor a polici se sklenicemi se zavařeninou. A úplně v rohu místnosti na ni ze tmy svítily oči. Blankytné oči strejdy Emana!