Toto je (jak už píše název) článek o knížce „Život o filmu“, kterou jsem napsala. (Napsala jsem dvě knížky, první v 9 letech a druhou – tuto v deseti (skoro v jedenácti) letech.
Pokud jste ještě nečetli můj článek „O knize Mona a kouzelný strom“, možná si radši nejdřív přečtěte ten, než se vrhnete na tento. Odkaz zde: O knížce „Mona a kouzelný strom“
Název je poněkud zvláštní, ale podle mě se k ději hodí. Je totiž o 19leté známé hollywoodské herečce z Los Angeles jménem Ariel Nowklearsebreakpriteiverová, která od rána do večera běhá na rozhovory s novináři, na natáčení, dabování, filmové zkoušky a všechno možné.
Že byla hloupá, jí dojde až v moment, kdy vše překročí přes čáru.
„Život o filmu“ se kniha tedy jmenuje proto, že... je vlastně její život jen o filmu
.
Nedokážu určit, jak dlouho přesně jsem knihu psala, ale nebude to víc jak dva měsíce. Logicky jsem jí psala méně dlouho, než mou první knížku, protože je kratší. Moc tlustá není, má 70 stran v A5 (ta první má 130).
Mé myšlenky a záměr při psaní knihy byl však jiný než u mé první knihy.
Tentokrát jsem děj měla naplánovaný stejně a nic na něm neměnila.
Že bude kniha mít 70 stránek, jsem však netušila. Myslela jsem totiž, že bude mít tak 25 str. (jestli to vůbec). Dokonce jsem i přemýšlela, jestli to vůbec bude dosahovat takové tloušťky, aby se z toho dala vytisknout kniha.
Rozhodně jsem však nepsala bez chyb, to vůbec ne. Pravopisné chyby mi opravovala máma, která nad tím strávila několik hodin. Chtěla bych jí proto tímto poděkovat za její trpělivost
.
O psaní knihy jsem asi napsala všechno, teď úryvek z ní:
Kola auta prudce zabrzdila u jednoho ze známých natáčecích studií v Hollywoodu. Vystoupila z nich naše známá postava, Ariel Nowklearsebreakpriteiverová, a na světle růžových podpatcích vystoupala po třech schodech dovnitř.
Vyběhla schody, prošla chodbou a zastavila se až na jejím konci, kde byly velké dveře.
Hned po tom, co na ně zabušila, vešla dovnitř a ihned spustila: „Dobrý den, přeji všem, omlouvám se, dnes se zkoušek nebudu moci zúčastnit, mám casting k novému filmu.“
Režisér vypadal, jako by se právě probral se stoletého spánku a byl značně v šoku.
„Co prosím? Nevíte snad, že máme zítra natáčení?“
„Ano, jistě že to vím, nemějte strach, dostavím se na něj…“
„Toto jsou důležité zkoušky!“ překřikl ji režisér. „Moc důležité! Jestli máte opravdu tak geniální paměť, (o čemž značně pochybuji) budete si to pamatovat, ale já osobně bych vám doporučoval si tedy celý scénář pročítat alespoň tři hodiny. V tom případě vám přeji hodně štěstí.“
Ariel se zamračila, otočila se a se slovy „na shledanou“ bylo slyšet, jak se klapot jejích podpatků postupně vzdaluje.
Najednou se však zastavil a herečka nastražila uši.
„Nebyl jste na ni moc přísný?“
„Ani nápad!“ zaslechla se dveří, ze kterých právě vyšla.
Myslela si, že je konec, ale rozhovor pokračoval.
„Pěkně se loudá, ,hérečka‘ jedna. Od teď ji budeme dávat pořádně zabrat. Nebojte, já už ji nějak přemluvím. Však ona si ten scénář přečte. A několikrát. Ať si uvědomí, že herectví nejsou žádné srandičky.“
Ariel nevěřila vlastním uším. Režisér je sice takový, ale tohle už přehnal. Myslela si, že půjde dál, ale rozmyslela si to. Prudce se otočila a vpálila zpět do místnosti.
„Co si o sobě myslíte? Že jste pán světa? A že si tady můžete každého pomlouvat za zády? Že si to každý nechá líbit a bude se vám klanět u nohou? Na to zapomeňte! Jestli mě hodláte takhle ponižovat, můžu z celého natáčení odejít.“
Načež se ještě prudčeji otočila a s výčitkami svědomí vyběhla na chodbu, seběhla schody, nasedla do auta a rychleji, než přijela, také odjela.
Moc ráda bych vám dala přečíst knihu celou, ale nevím, jak to udělat.
Ale pokud byste si chtěli ode mě ještě něco přečíst, podívejte se na můj blog, budu moc ráda
, zkopíruji vám ho sem: magdinblog.blogspot.com
Můžete mi na něj i napsat komentář, budu ještě radši. 
