O kocourkovi Čumáčkovi

Byl jednou jeden huňatý kocour a méně huňatá kočka, kočka si chtěla vzít kocoura za muže, chtěli mít svatbu. Ale jejich rodiče jim to nedovolili, protože kocour byl z rodu Huňatých a kočka z rodu Méně huňatých. Tak si kocour s kočkou tajně uspořádali svatbu, nejprve u kocoura v zahradě rozvěšeli květiny, pak rozdali ostatním kocourům a kočkám z ulice pozvánky na svatbu, a pak sehnali tetu kočku a strejdu kocoura jako svědky.

Všichni si svatbu užili. Na svatbě byl veliký růžový dort s třemi růžemi a kocour s kočkou ho snědli, nebojte, rozdělili se se všemi hosty. Po svatbě jel kocour s kočkou na svatební cestu do Chorvatska, když se vrátili, zjistili, že koččiny rodiče se dozvěděli o jejich svatbě, tak kočku vyhodili z domu. Kočka se nastěhovala ke kocourovi, a za rok se jim narodil malý kocourek. Pojmenovali ho Čumáček.

Jak Čumáček rostl, tak se z něj stával zvědavý kocourek. A pak se to stalo, Čumáček prozkoumával ulici, šli s kočkou a kocourem na nákup. Jenže Čumáček běžel napřed. Kočka mu řekla, ať počká před krámem, ale zvědavý Čumáček vlezl dovnitř do krámu a zatoulal se tam. Kočka i kocour ho celý den hledali, ale nic. Večer zavolali kočičí policii a řekli jim, co se stalo.

Policie hledala, hledala a nic, Čumáček nikde. Čumáček se mezitím dostal do vlaku a vlak se s ním rozjel do vedlejšího města. Čumáček to tam neznal a začal být smutný, došlo mu, že se ztratil. Rozhodl se tedy najít cestu domů. Hledal celý den, ale nevěděl kudy, byl unavený a tak si lehl do hromady listí v městském parku a usnul tam.
Mezitím policie i kocour s kočkou po Čumáčkovi pátrali, ale marně.

Když se Čumáček probudil, vydal se dál na cestu, hlupáček, šel na špatnou stranu a dostal se ještě o jedno město dál. Když to zjistil, tak se vrátil do prvního města. Takhle hledal cestu už týden a byl čím dál smutnější, že už nikdy neuvidí mámu kočku a tátu kocoura. Policie taky hledala dál, ale bez výsledku, Čumáčka nemohli najít, když nevěděli, že je ve vedlejším městě. Takto policie pátrala ještě měsíc a pak oznámili kočce a kocourovi, že Čumáčka už nejde najít, že je možná mrtvý. Kočka se rozplakala, už přestala věřit, že Čumáček žije. S kocourem každý den chodila na Čumáčkovo oblíbené místo a nosili mu kytičky. Čumáček byl živý, ale oni to nevěděli.

Mezitím zoufalý Čumáček už rok hledal domov, když najednou to uviděl, jejich ulice. Rozběhl se směrem k jejich domu. Nikdo nebyl doma, tak šel na svoje oblíbené místo a uviděl tam kočku jak pláče nad květinami. Pomyslel si, to ne, umřel mi tatínek, nenapadlo ho, že ty květiny jsou pro něj a, že ho všichni berou za mrtvého. Byl strašně smutný, ale najednou přišel tatínek kocour, byl na nákupu. Čumáček si řekl: cože, vždyť tatínek žije, tak proč maminka pláče? Rozběhl se k ní a objal jí. Kočka vykřikla radostí: Čumáčku, ty jsi se vrátil. Já jsem myslela, že jsi mrtvý. Přiběhl i kocour a všichni se objímali, Čumáček pochopil, že ty kytičky nebyly pro tatínka, ale pro něho. Kočce a kocourovi slíbil, že už nikdy nebude chodit napřed, aby se neztratil.

Všichni byli zase šťastní, a nejšťastnější byli, když se kočce narodilo druhé koťátko, byla to holčička a pojmenovali jí Skvrnka. Teď je z nich velká rodina a Čumáček má sestřičku. Čumáček už nikdy neutíkal do krámu napřed, vždycky se držel blízko rodičů a Skvrnky a už se nikdy neztratil.