V hlubokém lese byla kouzelná tůňka. Když k ní zvířátko přišlo a něco do ní zašeptalo, tůňka jeho tajemství zachytila a pomocí potůčků ho poslala po celém lese. Kdo se pak podíval do jakékoliv vody, uslyšel a uviděl, co bylo tůňce svěřeno.
Veverka Mína tůňku milovala. Kdykoliv šla okolo, vždy do ní něco řekla. „Dneska jsem našla keř plný borůvek!“ nebo „Viděla jsem lišku Elišku, jak spadla do potoka a zmáčela si celý kožich.“ Veverka milovala, když se s ní zvířátka z lesa bavila o věcech, které řekla do tůňky. Měla tak pocit, že má spoustu kamarádů.
Blížila se ale zima a zvířátka si začala dělat zásoby. Ani veverka Mína nezůstala pozadu a dala se do práce. Utíkala po lese sem a tam a kdykoliv našla nějaký oříšek, odnesla ho pod starý dub na kopci. Pod dubem byla totiž ukrytá díra, kterou skrývala vysoká tráva. Nikdo kromě veverky Míny o ní nevěděl.
Trvalo několik dnů, než se veverce Míně povedlo díru naplnit. Měla v ní několik druhů oříšků a plodů. Mína byla na sebe tak pyšná, že se rozběhla k tůňce, naklonila se nad hladinu a hrdě pronesla: „Mám tu nejlepší zásobu na zimu! Povedlo se mi naplnit celou skrýš pod dubem na kopci, která by nakrmila několik veverek!“ Veverka spokojeně odhopsala na strom a těšila se, jak ji budou všechna zvířátka za její pilnost chválit.
Na druhém konci lesa se právě probudila kuna Klára. Byla lína, nic se jí nechtělo dělat a už vůbec nechtěla hledat po lese zimní zásoby. Protáhla se a šla se napít z blátivé kaluže u své nory. Jakmile se naklonila k vodě, hladina se zavlnila a Klára uslyšela Mínin nadšený hlas. „Pod starým dubem na kopci, říkáš?“ ušklíbla se. Zatímco si Mína povídala s medvědem a chlubila se svou zásobou, kuna Klára si to vykračovala ke starému dubu.
Druhý den ráno našla Mína svou skrýš prázdnou. Zbyly jen prázdné skořápky. S pláčem běžela k tůňce, aby si postěžovala všem zvířátkům. Zastavila ji ale stará sova, která všechno pozorovala z větve. „Tůňka za to nemůže,“ zahoukala sova moudře. „Ty jsi zapomněla na to nejdůležitější pravidlo lesa. Když něco svěříš tůňce, ztrácíš nad tím kontrolu. Informace už nepatří tobě, ale vodě. A voda se dostane i k těm, kteří tvoji zásobu nechtějí obdivovat, ale chtějí ji ukrást.“
Mína pochopila, jak velkou chybu udělala. Informace má obrovskou cenu a to, s kým ji sdílí, určuje, zda bude v bezpečí. Od té doby do tůňky vyprávěla jen o tom, jak krásně svítí sluníčko, ale své nové skrýše si nechávala jen a jen pro sebe.
